Článek
Bylo poledne, slunce pálilo a asfalt se leskl, jako by byl tekutý. Silnice se klikatila mezi vinicemi v toskánských kopcích. Jeli jsme pomalu, on vpředu, já za ním na druhém skútru z půjčovny. Smáli jsme se, já si stěžovala, že mi pod helmou teče pot, on se mi poškleboval, že to není žádná italská elegance. Bylo to lehké, bezstarostné – přesně tak, jak má dovolená vypadat.
A pak přišla zatáčka.
Nevím, co se stalo. Možná trochu písku, možná moc prudký pohyb řídítky. Všechno se odehrálo během vteřiny. Skútr pod ním podklouzl, slyšela jsem jen ten zvuk – škrábnutí o asfalt, dutý náraz, a pak ticho.
„Petře!“ vykřikla jsem, když jsem zabrzdila. Skútr se mi málem sesmekl zpod nohou, jak jsem seskakovala.
Ležel u kraje silnice, bez hnutí. Jeho helma byla odřená, jedno rameno divně zkroucené, a kolem něj ležely rozsypané pomeranče, které jsme před chvílí koupili na trhu. Všechno se zpomalilo. Cítila jsem, jak mi srdce buší v krku, jak mi kolena ztuhla.
Klekla jsem si k němu a dotkla se jeho ramene. „Petře? Slyšíš mě?“ Nic. Jen ten horký vzduch, který vibroval tichým bzučením cikád.
Pak se pohnul. Otevřel oči. „Au… co se stalo?“ zašeptal.
Rozbrečela jsem se úlevou. „Spadl jsi. Lež, prosím, nehýbej se!“
Zastavila u nás italská dodávka. Řidič, mladý chlapík, vyskočil ven a hned volal sanitku. Mluvil rychle, rukama rozhazoval, a já se jen modlila, aby sanitka přijela včas.
Čekání trvalo snad věčnost. Slunce pálilo, pot mi stékal po zádech a jeho ruka, kterou jsem držela, byla chladná a lepkavá. Opakoval, že je v pořádku, ale já viděla, jak se mu pod helmou orosilo čelo, jak se snaží nedýchat zhluboka, protože ho to bolelo.
Když přijela sanitka, všechno se rozběhlo – pípání přístrojů, cizí ruce, které ho zvedaly na nosítka, italská slova, kterým jsem nerozuměla. Dovolili mi jet s ním. Seděla jsem vedle a sledovala, jak mu na ruce bliká malá červená kontrolka. Zvonil mi telefon – půjčovna skútrů, hotel, pojišťovna – ale já ho nechala zvonit.
Na pohotovosti ve Florencii bylo chladno a bílo. Lidi kolem mluvili tiše. Měla jsem ruce od prachu a hlavu plnou scénářů, co všechno mohlo být horší. Viděla jsem ho, jak mizí za dveřmi rentgenu, a najednou jsem cítila, že se mi klepou nohy. Opřela jsem se o stěnu, zhluboka dýchala a snažila se nebrečet.
Když vyšel doktor, usmál se. „Žádné vnitřní zranění. Zlomená klíční kost, pár šrámů, modřiny. Měl štěstí.“
Štěstí. To slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho. Protože to opravdu bylo štěstí. Pár centimetrů jinak, pár vteřin později — a všechno mohlo být úplně jinak.
V nemocnici jsme zůstali dva dny. Spal, já seděla u něj a dívala se, jak mu na hrudi pravidelně stoupá deka. Vypadalo to obyčejně, a přesto jsem si připadala, jako by mi někdo právě daroval druhou šanci.
„Promiň,“ řekl, když se probudil.
„Za co?“
„Že jsem tě vyděsil.“
Usmála jsem se, i když mi slzy tekly samy. „Hlavně že jsi tu.“
Ten večer jsme koukali z nemocničního okna na západ slunce. Bylo oranžové, přesně takové jako ten den, kdy spadl. Jenže teď jsem si všímala detailů, které jsem dřív přehlížela — jak se světlo odráží od střech, jak někde daleko štěká pes, jak kolem prochází stará paní s nákupem.
Najednou všechno působilo jinak. Křehčí. Skutečnější.
Když jsme se vrátili domů, skútr jsme už nikdy nepůjčili. Ale něco se změnilo. Začali jsme se víc smát. Víc mluvit. Méně se hádat o maličkostech. Každý večer si připomínám, jaké to bylo — stát na té silnici, držet jeho ruku a nevědět, jestli ji ještě někdy sevřu.
A když teď někdo řekne: „Život je krátký,“ neberu to jako frázi. Vím, že to může být pravda.
Pár měsíců po nehodě jsme se vrátili do Itálie. Tentokrát jsme jeli vlakem. Na stejném místě, kde tehdy spadl, jsme se zastavili. Stáli jsme u kraje silnice, vítr nám čechral vlasy, a on se jen pousmál:
„Tady jsem měl více přibrzdit.“
Zasmála jsem se. Ale uvnitř mě píchlo — ne bolestí, spíš vděčností.
Vytáhla jsem z batohu pomeranč. Položila ho na okraj cesty, přesně tam, kde tehdy dopadly ty první.
„Na památku,“ řekla jsem.
„Na nový začátek,“ odpověděl.
A tak jsme tam chvíli stáli, drželi se za ruce a sledovali, jak se slunce pomalu sklání k vinicím. Stejně jako tehdy. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem věděla, jak moc si vážím každé vteřiny, kdy stojí vedle mě.
