Článek
Víte, život s partnerem je plný překvapení. Někdy jsou to zapomenuté narozeniny, jindy ponožky na zemi, a občas… občas je to odhalení, že ten, s kým sdílíte postel a život, je vlastně tak trochu James Bond. Přesně tohle se mi stalo nedávno na dovolené v Řecku. Den, kdy jsem zjistila, že můj milý, který mi celou dobu tvrdil, že neumí plavat, se ve skutečnosti umí vznášet nad vodou s grácií mořského boha. A já tam stála, s pusou dokořán, a snažila se pochopit, jestli sním, nebo je to jen další z jeho šílených fórků.
Naše dovolená začala jako klasika. Slunce, moře, řecký salát a nekonečné hodiny odpočinku. Můj partner, říkejme mu třeba Petr, je ten typ člověka, který miluje pohodu. Vždycky, když jsme u vody, on se drží břehu, maximálně se cachtá po kolena. Na pláži se elegantně vyhýbá hluboké vodě a vždycky zdůrazňuje: „Vždyť víš, že neumím plavat. Já jsem spíš na to opalování a knížku.“ A já, jako správná, chápavá přítelkyně, jsem to brala. Nikdy jsem na něj netlačila. Plavala jsem si sama, on si užíval písek a já jsem si myslela, že jsme se skvěle doplňovali. Jenže jsem se, jak se ukázalo, mýlila. Zásadně.
Jednoho večera, po večeři plné tzatziki a souvlaki, jsme se šli projít podél pláže. Bylo už šero, slunce zapadalo a obloha hrála všemi barvami. Romantika jako z filmu. Došli jsme až k molu, kde si pár lidí ještě užívalo večerní koupání. Voda byla klidná, jen se lehce vlnila pod měsíčním svitem. Petr se opíral o zábradlí a poklidně pozoroval hladinu. Já jsem se kochala výhledem. Vzduch voněl mořem a něčím neuvěřitelně svěžím. A pak se to stalo.
Petr si najednou povzdechl. „Víš, někdy bych si tak rád skočil,“ řekl s takovým zvláštním, skoro toužebným tónem. A já na to: „No tak, Petře, hlavně abys neutonul, když neumíš plavat, že jo?“ A zasmála jsem se. V tu chvíli se otočil, mrkl na mě s jiskrou v oku, takovým tím šibalským pohledem, který znám, když se chystá něco vyvést. A než jsem stačila cokoli říct, udělal pár rychlých kroků a – žbluňk! – skočil z mola do té hluboké, tmavé vody.
Moje srdce vynechalo pár úderů. „Petře!“ vykřikla jsem s hrůzou. V duchu už jsem viděla scénáře záchrany tonoucího, možná i nějaké drama s místními rybáři. Ale pak ho vidím. Vynořil se. A ne jen tak ledajak. Ladně. Elegantně. Jako delfín. Odhodil si mokré vlasy z očí a usmál se na mě. Pak začal plavat. A to ne jen tak ledabyle, to bylo čisté kraulování! Dlouhé, silné záběry, hladké dýchání. Vypadal jako olympionik!
Stála jsem tam, ústa otevřená dokořán, asi tak deset minut. Úplně jsem ztuhla. V hlavě mi probíhalo: „On lže. On umí plavat. A dělal mi to celou dobu!“ Bylo to jako sledovat scénu z nějaké špionážní komedie. Můj partner, ten, co se bál větší louže, se najednou proměnil v mořského vlka. Když doplaval zpět k molu a vytáhl se z vody, postavil se přede mě, celý mokrý, s lesklýma očima. „No co?“ řekl s úsměvem. „Překvapená?“
Překvapená? To bylo slabé slovo. Byla jsem v šoku. „Ty… ty… TY UMÍŠ PLAVAT!“ vykoktala jsem nakonec. On se začal smát. „No jo. Vlastně docela dobře. Trénoval jsem v bazénu, když jsem byl malý. Ale pak jsem zlenivěl a přišlo mi to zábavné,“ řekl. „Zábavné? Po celou dobu jsi mi lhal!“ V tu chvíli jsem se nemohla rozhodnout, jestli ho obejmu, nebo mu jednu vlepím. Nakonec zvítězil smích.
Začal mi vyprávět, jak mu přišlo vtipné, že si myslím, že neumí plavat. Jak si užíval, že si může v klidu ležet na pláži a já ho nikdy netáhla do moře. A jak se mu líbila ta moje starostlivost, když jsem mu vždycky připomínala, ať se drží mělčiny. Byla to taková jeho malá soukromá hra, kterou hrál už roky. A já, naivní duše, jsem mu to celou dobu baštila.
Ten zbytek dovolené byl pak úplně jiný. Každý den jsem ho nutila plavat. A on se tomu smál. Ukazoval mi různé styly, závodil se mnou, dokonce mě učil, jak správně dýchat pod vodou. Z mého „neplavce“ se stal můj osobní plavecký instruktor. A já si uvědomila, že i když to byla velká lež, vlastně mi to udělalo radost. Bylo to takové to milé, neškodné tajemství, které ukázalo, že ho pořád dokážu překvapit.
Tenhle zážitek mi připomněl, že v každém vztahu jsou skryté vrstvy. Že i po letech známosti se můžete o svém partnerovi dozvědět něco, co vás úplně vyvede z míry. A že občas je dobré se na chvíli zastavit, podívat se kolem sebe a nebrat všechno tak vážně. Kdo ví, třeba i váš partner má nějaké tajné schopnosti, o kterých nemáte ani tušení. Možná je to skvělý tanečník, tajný kuchař nebo třeba… tajný plavec. A to je na vztazích to krásné – ta neustálá možnost objevování. A hlavně, mít pro to smysl pro humor. Protože život je nejlepší, když se mu umíme zasmát. A to i ve chvíli, kdy zjistíme, že ten, koho milujeme, je vlastně takový malý podvodník. Ale náš vlastní podvodník.
