Článek
Na hřbitov chodím každý rok. Položím chryzantémy, zapálím svíčku a chvíli jen tak stojím. Letos foukal vítr a svíčka mi pořád hasla. Najednou se vedle mě objevil muž s krabičkou sirek. Podal mi je s úsměvem. „Zkuste tyhle, prý drží i proti větru,“ řekl.
Poděkovala jsem a všimla si, že má v ruce malou kytici. Položil ji na hrob hned vedle toho, kde leží moje maminka. Na náhrobku stálo jméno Jiří Dvořák. To jméno mi projelo hlavou jako dávno zapomenutá melodie. Moje maminka o něm kdysi mluvila — prý její první láska, která tragicky zemřela.
„Znáte ho?“ zeptala jsem se.
Muž přikývl. „Byl to můj otec,“ odpověděl tiše.
Zůstala jsem stát v rozpacích. „To je zvláštní,“ vydechla jsem. „Moje máma se s ním kdysi znala.“
Podíval se na mě dlouze a překvapeně. „Hana Novotná?“ zeptal se po chvíli.
Když jsem přikývla, z jeho tváře zmizel úsměv a zůstal jen klidný výraz plný nejistoty.
Najednou jsem pocítila zvláštní neklid. Muž stál naproti mně a já si uvědomila, jak moc mi připomíná mámu. O pár dní později jsme se potkali znovu v malé kavárně poblíž hřbitova a všechno začalo dávat smysl.
Dali jsme se do řeči. Jmenoval se Petr Dvořák, byl o pár let starší než já. Vyprávěl, že jeho otec zemřel náhle, když mu bylo deset let. Dlouho si myslel, že zná celý jeho životní příběh. Ale po smrti své matky našel krabici s dopisy od ženy jménem Hana. Tehdy mu to nic neříkalo, ale nyní se ukázalo, že tou ženou byla moje maminka.
„Tenkrát jsem si říkal, že to asi byla nějaká dávná známost,“ řekl Petr a zadíval se na svíčky, které mezi námi tiše hořely. „Jenže teď mám pocit, že ta žena byla tvoje maminka.“
Najednou mi všechno začalo dávat smysl. Máma mi kdysi řekla, že muž, kterého mám zapsaného v rodném listě, není můj biologický otec. Nikdy mi ale neřekla víc. A teď přede mnou stál člověk, který byl podle všeho mým nevlastním bratrem.
Petr byl klidný, citlivý a vůbec nevtíravý. Nabídl mi, že se setkáme znovu a projdeme si to spolu, aby jsme si byli jistí. Přinesl starou fotografii. Na ní stál mladý muž s tmavými vlasy a vedle něj žena v letních šatech. Poznala jsem ji okamžitě. Byla to moje máma. Usmívala se tím svým klidným, trochu melancholickým úsměvem.
„Tuhle fotku jsem našel mezi tátovými věcmi,“ řekl Petr. „Nikdy jsem nevěděl, kdo ta žena je. Až teď.“
Zůstala jsem beze slov. Všechno, o čem se doma mlčelo, se teď vyplavilo na povrch. Moje máma a jeho otec se milovali, ale z nějakého důvodu spolu nemohli zůstat. Když se jejich cesty rozešly, zjistila máma, že je těhotná se mnou.
Petr si pomalu přejel rukou po tváři. „Víš, já jsem vždycky měl pocit, že táta něco skrýval. Někdy, když si myslel, že spím, seděl u stolu a díval se do prázdna. Teď už chápu proč.“
Dlouho jsme mlčeli. Bylo to zvláštní — cizí muž, se kterým jsem před pár dny neměla nic společného, se najednou stal součástí mého života. V očích měl slzy, ale i úlevu. A já cítila totéž.
Když jsem se vrátila domů, vytáhla jsem krabici s maminčinými věcmi. Mezi pohlednicemi a starými dopisy jsem našla obálku bez známky. Uvnitř byl dopis psaný rukou, kterou jsem neznala. „Haničko, odcházím, protože musím. Ale nikdy na tebe nezapomenu. A kdybych mohl, zůstal bych navždy.“ Podpis byl rozmazaný, ale dalo se rozeznat jméno Jiří.
Ukázala jsem dopis Petrovi. Poznal písmo okamžitě. „To je jeho rukopis,“ řekl. „Bez pochyb.“
Seděli jsme tam a drželi dopis mezi prsty, jako by to byl důkaz o našem poutu. Bylo to silné, zvláštně tiché a krásně lidské. Dva dospělí lidé, kteří si uvědomili, že mají stejného otce, a že jejich životy se celou dobu míjely o pár kroků.
Od té chvíle se z nás stali sourozenci nejen podle krve, ale i podle srdce. Často se vídáme, voláme si, trávíme svátky společně. Když mluví, slyším v jeho hlase ozvěnu mámina smíchu. A když se zasměji já, říká, že slyší tátu.
Někdy spolu chodíme i na hřbitov. Zapálíme svíčky, chvíli stojíme v tichu a pak se usmějeme.
„Víš,“ říkám mu vždycky, „myslím, že nás sem naši přivedli schválně.“
A on na to jen kývne. „Oni věděli, že jednou se musíme potkat.“
Od té doby už na Dušičky nikdy nejdu sama.
