Článek
Mallorca měla být únik. Dny plné slunce, moře a klidu, daleko od všeho, co mě doma tížilo. Představovala jsem si to tak idylicky – procházky po pláži, opalování, možná nějaký ten výlet do hor. Prostě restart pro duši. Jenže život má občas zvláštní smysl pro humor a místo klidné dovolené mi naservíroval zážitek, který by vydal na laciný román.
Přistála jsem v Palmě s pocitem absolutní svobody. První dny probíhaly přesně podle plánu. Pláž, sangria, opalovací krém. Všechno jako z katalogu. A pak, jako správná dobrodružná duše, jsem se rozhodla prozkoumat vnitrozemí. Půjčila jsem si auto – malou, otlučenou fiestu, která vypadala, že už zažila víc než já – a vyrazila směr pohoří Serra de Tramuntana. Cíl? Nějaká malebná vesnička, kde se zastavil čas.
A tady začíná ta humorná část. Navigace v telefonu? Jasně, mám. Ale víte, jak to je. Někdy se prostě spolehnete na intuici, na ty cedule, které vypadají jako ty správné. A tak jsem se s vervou pustila do cesty po úzkých silničkách, které se klikatily mezi olivovými háji. Slunce pálilo, vzduch voněl bylinkami a já si připadala jako hrdinka nějakého cestopisného dokumentu. Jenže po hodině jízdy mi začalo docházet, že něco není v pořádku. Ty vesnice, co jsem míjela, vypadaly čím dál tím méně „malebně“ a čím dál tím víc „nikde uprostřed ničeho“. Signál na mobilu mizel a s ním i má hrdinská aura. Ztratila jsem se. Totálně. Beznadějně. A to se mi jen tak nestává.
Panika. Nejdřív lehká, pak se stupňující. Zkoušela jsem se otočit, najít cestu zpět, ale každá odbočka vypadala stejně a každá vedla buď do slepé uličky, nebo k dalšímu zapadlému statku. Slunce už se pomalu sklánělo k obzoru a já si představovala, jak budu spát v té otlučené fiestě uprostřed ničeho, s kozami za okny. V tu chvíli jsem si připadala spíš jako Bridget Jones na špatném tripu než jako dobrodružná cestovatelka.
Když už jsem to chtěla vzdát a prostě čekat na zázrak, uviděla jsem v dálce polní cestu, která vedla k osamělému domku. Poslední naděje. Vykoulela jsem se z auta, nohy rozklepané, a zamířila k domu. A tam, u studny, stál on. Vysoký, s rozcuchanými černými vlasy, opálený a s úsměvem, který by rozsvítil i tmavou noc. V ruce držel kbelík na vodu a na sobě měl jen volné plátěné kalhoty. Byl jako vystřižený z nějakého italského filmu.
„Buongiorno!“ řekl s širokým úsměvem. Moje italština se omezovala na „pizza“ a „gelato“, takže jsem se zmohla jen na zoufalé „I'm lost.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil. Bylo vidět, že ho moje situace spíš baví. Začal mluvit směsicí italštiny a španělštiny, kterou jsem samozřejmě vůbec nerozuměla, ale nějakým zázrakem jsem pochopila, že mi nabízí pomoc. Ukázal na dům, pak na hodinky a pak na sebe. Nakonec vzal mou ruku, položil mi ji na srdce a řekl: „Calma. Všechno bude dobré.“ A ten klid, co z něj vyzařoval, byl nakažlivý.
Strávila jsem u něj celou noc. Ne, ne tak, jak si myslíte! Nejdřív mě pohostil večeří, kterou uvařil z čerstvých surovin ze své zahrady. Bylo to to nejlepší jídlo, co jsem kdy jedla. Pak jsme seděli venku, pod hvězdami, a on mi vyprávěl příběhy o Mallorce, o svém životě, o tom, jak pěstuje olivy a vyrábí víno. I když jsem rozuměla jen každému pátému slovu, ta atmosféra, ten jeho hlas, ten klid, co mě obklopoval, byly hypnotizující. Spala jsem v malém pokojíku s otevřeným oknem a poslouchala cvrčky a šumění větru. Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila naprosto v bezpečí.
Ráno mě odvezl zpátky k mému autu. Dal mi plnou sklenku domácího olivového oleje, pytlík čerstvých mandlí , nakreslil cestu zpět k hotelu a pusu na tvář. „Buona fortuna, signorina,“ řekl s tím svým úsměvem. A já jsem věděla, že se náš příběh uzavřel. Dodnes nevím, proč mi pomohl. Že by viděl mou ztracenou duši? Že by prostě byl tak laskavý? Nevím. Ale vím, že mi ten jeden večer v malé usedlosti uprostřed Mallorky změnil život. Ne, že bych se teď někde stěhovala a pěstovala olivy. Ale ten klid, který mi předal, ta jednoduchost a laskavost, to ve mně zůstalo. A od té doby se snažím na svět dívat jeho očima – s úsměvem, klidem a otevřeným srdcem. A hlavně – už se tolik nebojím ztratit se. Protože někdy vás zavedené cesty dovedou k těm největším dobrodružstvím.
