Článek
Poznala jsem ho hned první den na pláži. Byl to sympaťák s očima, které se smály, a s opálenou kůží, co voněla po mořské soli. Jmenoval se Marco a jeho smysl pro humor byl nakažlivý. Povídali jsme si dlouhé hodiny o všem možném i nemožném, smáli se a já si říkala, že tohle je přesně to, co od dovolené čekám. Lehkost, pohoda a žádné závazky. Brzy jsme se začali vídat každý den. Obědy, večeře, procházky po pláži za západu slunce. Klasická dovolenková romance, která s sebou nese ten příjemný pocit bezstarostnosti.
Marco byl neskutečně pozorný. Až moc. Neustále mě objímal. Ne jen tak letmo, jako kamarád, ale opravdově, s citem. Na každém rohu ulice, u každého historického památníku, v každé malé kavárničce, kde jsme si dali espresso. Zpočátku jsem to brala jako projev vášnivé španělské povahy. Vždyť jsou to přece jižané, ti se objímají a projevují emoce na každém kroku. Líbilo se mi to. Cítila jsem se chtěná, milovaná a trochu jako ve filmu. Dokonce jsem si říkala, jak budu vyprávět kamarádkám, jaký úžasný muž se na Mallorce se mnou objímal. Bylo to prostě milé a neškodné.
Jenže po pár dnech mi to začalo být divné. To jeho objímání bylo tak… intenzivní. A hlavně opakované. Na stejných místech. Vždycky si našel nějakou záminku, aby mě mohl obejmout. U obchodu se suvenýry, u kostela, na vyhlídce. A pokaždé se ujistil, že stojíme tak, aby na nás bylo dobře vidět. Začala jsem si dělat legraci, že jsem se stala jeho osobní objetí-terapeutkou. Nebo že se snad snaží vyhrát nějakou soutěž v počtu objetí za den. Byla to legrace, ale v hlavě mi hlodal červík pochybností.
Jednou jsme šli kolem rušné ulice a on mě zase objal. Tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat. A pak jsem si všimla. V okně naproti přes ulici stál muž. S telefonem. A natáčel. Natáčel nás. Můj mozek na chvíli zamrzl. Co to má znamenat? Že by byl Marco nějaký úchyl, který si natáčí svoje objetí? Tahle myšlenka mě vyděsila víc, než bych si chtěla přiznat. Okamžitě jsem se vytrhla z jeho objetí a podívala se na něj s tázavým výrazem.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se, a snažila se, aby můj hlas nezněl příliš vyděšeně. Marco se na mě podíval zmateně. „Co se děje, krásko? Jen ti dávám objetí.“ „Ten chlap tam,“ ukázala jsem na okno, „natáčí nás.“ Marco se usmál a mávl rukou. „Ále, to je v pořádku. To je můj kamarád, kameraman.“ Můj výraz se musel změnit z vyděšeného na naprosto konsternovaný. Kameraman? Cože?
Marco viděl mé zděšení a začal se smát. „Omlouvám se, měl jsem ti to říct dřív. Dělám takové malé video pro mou cestovní agenturu. Jsem průvodce a chci ukázat, jak se lidé na Mallorce objímají a jaká je tu skvělá atmosféra. Ty jsi prostě taková skvělá a otevřená, že jsi se stala mou ideální „objímací modelkou“.“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, brečet, nebo ho praštit. Takže celou dobu jsem byla jen „objímací modelkou“ pro nějaké promo video? Všechna ta objetí, ty pohledy, ta „vášeň“? Všechno to bylo pro kameru? Byla jsem zklamaná. Cítila jsem se podvedená. Všechny ty příjemné pocity z dovolenkové romance se rozplynuly jako pára nad hrncem. Ten smích, který mi na rtech vyvolala jeho vysvětlení, byl jen hořkou příchutí zklamání. Byl to pocit, jako když vám někdo slíbí hory doly a pak vám prodá jen prázdnou krabičku.
Ta Mallorca mi dala víc než jen opálenou kůži. Naučila mě, že ne vždy je všechno takové, jak se zdá. Že lidé jsou schopni využít druhé pro své vlastní účely, a že i to nejromantičtější gesto může být jen pečlivě připravená iluze. Už žádná romantika, žádné bezstarostné objímání. Jen prázdno a pachuť zklamání. A tak jsem se s ním rozloučila, opustila Mallorku a s ní i veškerou naivitu, kterou jsem si s sebou přivezla. Bylo to tvrdé, ale poučné procitnutí.
