Článek
Bylo to jedno z těch setkání, kde cítíte, jak se ve vzduchu hromadí napětí, a víte, že každou chvíli něco bouchne. A tentokrát to bouchlo ve stylu „ženská emotivnost vs. chladná data“.
Seděli jsme v zasedačce, vzduch byl těžký a nasáklý pachem včerejší kávy a ambicí. Šéf, náš drahý Petr, právě rozebíral kvartální výsledky. A upřímně, nebyly nic moc. Atmosféra houstla s každým dalším slajdem, na kterém se křivky propadaly do hlubin korporátní beznaděje. Když se dostal k části o komunikaci s klienty, cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Už jsem tušila, co přijde.
„A víte, co je problém?“ pronesl Petr s hlubokým povzdechem a dramaticky přejel pohledem po místnosti. Zastavil se na mě a na Janě, jediné další ženě v místnosti. „Problém je, že se necháváme unést emocemi. Hlavně ženy. Mluvíte moc emotivně. Potřebujeme fakta, tvrdá data, ne city.“ A pak se na nás s Janou podíval s takovým tím „chápavým“ úsměvem, jako by nám právě odhalil tajemství vesmíru.
V tu chvíli se mi zastavil dech. Nejdřív šok, pak vztek, a nakonec takové to ledové, klidné odhodlání. „Ženy mluví moc emotivně?“ opakovala jsem si v hlavě. Jen pár minut předtím jsem strávila hodiny přípravou prezentace, plné grafů, čísel a analýz, abychom přesvědčili klienta o novém přístupu. A teď tohle. Přece mu nemůžu dovolit, aby to jen tak přešel.
Petr pokračoval ve svém monologu o racionálním přístupu, ale já už ho neslyšela. V mých žilách proudil adrenalin a v hlavě se mi rojí nápady. Věděla jsem, že mám v záloze eso. Na pár sekund jsem se podívala na Janu. Její výraz byl směsice pobouření a rezignace. Ale když viděla, jak se mi v očích leskne jiskřička, lehce přikývla. Pochopila.
„Petře,“ přerušila jsem ho, hlasem pevným, ale bez jediného náznaku emocí, „promiňte, že vás přerušuji, ale myslím, že k tomu mám pár dat.“ Všichni v zasedačce ztuhli. Přerušit šéfa? A ještě k tomu, když právě mluví o emotivních ženách? Petr na mě zíral s otevřenou pusou, jako by mu právě přistál mimozemšťan na stole.
Bez dalšího slova jsem se zvedla, přešla k dataprojektoru a zapnula svůj laptop. Na obrazovce se objevily slajdy, které jsem připravovala na odpolední schůzku. První graf ukazoval nárůst klientské spokojenosti o 15 % od doby, kdy jsme zavedli „osobnější a empatický“ přístup. Druhý graf porovnával úspěšnost vyjednávání, a hle, týmy s vyšším zapojením „emotivních“ členů měli o 20 % vyšší úspěšnost. A ten nejlepší? Graf, který demonstroval, že zpětná vazba od klientů chválí právě naši „lidskost a schopnost naslouchat“, nikoliv jen holá fakta.
Mluvila jsem klidně, pomalu, s každým grafem jsem uváděla konkrétní čísla a výsledky. Žádné emoce, jen data. Data, která jasně ukazovala, že naše „emotivní“ komunikace přináší hmatatelné výsledky. V místnosti bylo absolutní ticho. Petr seděl s kamennou tváří, ale jeho oči lítaly z grafu na graf. Ostatní kolegové si buď horlivě dělali poznámky, nebo se snažili potlačit úsměvy. Když jsem skončila, vypnula jsem projektor a podívala se na Petra.
„Takže, Petře,“ řekla jsem, „možná jsou emoce někdy naším největším aktivem, pokud je umíme správně využít. A data to dokazují.“ Petr na mě ještě chvíli zíral. Pak si odkašlal. „Dobře,“ pronesl. „Zajímavé. Děkuji za… doplnění.“ A už nikdy na té poradě nezmínil ženskou emotivnost. Jana se na mě po poradě spiklenecky usmála. „Díky, hrdinko,“ pošeptala mi.
Celá tahle situace mi připomněla, že předsudky jsou silná věc. A že nejlepší způsob, jak je bořit, nejsou hlasité argumenty, ale prostě a jen fakta. A možná špetka té „emotivní“ odvahy, která vám dovolí přerušit šéfa s grafy v ruce. Někdy stačí jen jeden klidný, ale odhodlaný tah, aby se věci pohnuly správným směrem.
