Článek
Ne najednou, ne dramaticky, ale tak nenápadně, jako když se vám do boty dostane kamínek – nejdřív ho skoro necítíte, ale s každým krokem si ho uvědomujete víc a víc.
Byla neděle. Obyčejná jarní neděle, jeden z těch prvních opravdu teplých dnů, kdy člověk po zimě konečně vytáhne lehčí bundu a vyrazí ven. Park u našeho domu byl plný lidí – rodin s dětmi, pejskařů, běžců a starších párů, co se procházeli zavěšení do sebe. Stromy se zelenaly novými lístky a na záhonech vykoukly první tulipány. Dokonalý den na procházku. Vyrazila jsem na svou oblíbenou trasu kolem rybníka, pak nahoru do kopce a zase dolů, celkem asi tři kilometry. Nic náročného, chodila jsem to už léta. Jenže tentokrát, když jsem došla k tomu kopci, něco bylo jinak. Nohy mi najednou ztěžkly, jako by byly z olova, a dech se zrychlil. Řekla jsem si, že je to tím teplem po dlouhé zimě, a zpomalila jsem tempo. Kopec nebyl nijak strmý, spíš takové delší, pozvolné stoupání, ale každým krokem jsem cítila, jak mi buší srdce stále víc. V půlce cesty jsem se zastavila a opřela se o strom. Přede mnou šla skupinka teenagerů, kteří se smáli a bavili, jako by stoupali po rovině. Za mnou dvojice seniorů, kteří sice šli pomalu, ale plynule, bez jediné zastávky. A já, žena ve svých nejlepších letech, jsem tam stála, lapala po dechu a cítila, jak mi po zádech stéká pot.
„Jste v pořádku?“ ozval se vedle mě ženský hlas. Na lavičce asi tři metry ode mě seděla starší paní. Na první pohled jí mohlo být kolem sedmdesáti. Měla bílé vlasy upravené do jednoduchého účesu, na sobě sportovní bundu a v ruce držela knihu. „Ano, jen jsem se trochu zadýchala,“ odpověděla jsem a pokusila se o úsměv, který pravděpodobně vypadal spíš jako bolestivá grimasa. Paní odložila knihu, sáhla do kapsy a vytáhla malý modrý předmět. Inhalátor. „Vezměte si dva vdechy. Pomůže to,“ řekla a natáhla ke mně ruku. Zaváhala jsem. „Ale já nemám astma…“ Usmála se. „Já taky ne. Ale v mém věku se hodí mít vždycky něco po ruce. Vezmete si ho, nebo se budete dál trápit?“ Vzala jsem si inhalátor a použila ho. Účinek byl téměř okamžitý. Dýchalo se mi lépe, tlak na hrudi povolil. Vrátila jsem jí ho s poděkováním a chystala se pokračovat v cestě. „Počkejte,“ zastavila mě. „Sedněte si na chvilku. Ta cesta nikam neuteče.“
Poslechla jsem, částečně z úlevy, částečně ze zvědavosti. Představila se jako Helena a já jako Marie. Chvíli jsme mluvily o knize, kterou četla – byla to nějaká detektivka od skandinávského autora. A pak, jako by mimochodem, poznamenala: „Víte, když jsem byla ve vašem věku, taky jsem si myslela, že některé věci se mě netýkají. Že zadýchávání se do kopce je jen únava, bolest v kolenou jen přetížení z dlouhé procházky, a ten tlak za očima jen z nedostatku spánku.“ Trochu mě to zaskočilo. „Ale vždyť to tak je, ne? Jsem prostě jen unavená.“
Helena se zasmála. Byl to laskavý smích, ne posměšný. „Možná. Ale možná taky vaše tělo potřebuje trochu pozornosti. Preventivní prohlídku. Měření tlaku. Test plic. Víte, že po padesátce by člověk měl na preventivní prohlídky chodit častěji? Není to o věku, je to o péči.“ Pokrčila jsem rameny. „Poslední preventivní prohlídku jsem měla… vlastně ani nevím kdy.“ „Tak vidíte,“ přikývla, jako by to potvrzovalo nějakou její teorii. „Poslouchejte, nejsem vaše matka ani doktorka. Ale mám za sebou sedmdesát dva let života a vím jedno – to, jak se o sebe staráme, určuje, jak budeme žít. Ne kolik let nám zbývá, ale jak je prožijeme.“
Seděly jsme tam spolu ještě asi dvacet minut. Helena mi vyprávěla o tom, jak před deseti lety prodělala infarkt, který jí změnil život. Jak začala cvičit jógu, změnila jídelníček a každý rok jezdí na túry do hor.
Když jsem se vrátila domů, hned jsem si na internetu vyhledala, kdy mám jít na další preventivní prohlídku, a zavolala jsem své lékařce. Pro jistotu jsem si změřila i tlak – na domácím tonometru, který už roky ležel zaprášený v zásuvce. Byl vyšší, než by měl být. O týden později, když jsem už měla za sebou kompletní prohlídku a začala užívat léky na tlak, jsem znovu vyrazila do parku. Helena tam seděla na stejné lavičce, se stejnou knihou. Když mě uviděla, usmála se. „Tak co, Marie, poslechla jste mě?“ „Poslechla,“ přikývla jsem a posadila se vedle ní. „A měla jste pravdu.“ „To mě těší.“ Podala mi svou knihu. „Tuhle jsem dočetla. Vezměte si ji, je dobrá. A až půjdete příště, zkuste jít se mnou. Chodím pomaleji, ale dojdu dál.“
Ten den v parku mi možná prodloužil život. Ale co je důležitější – připomněl mi, že stárnout neznamená vzdávat se, ale naučit se naslouchat svému tělu. A taky že někdy ty nejdůležitější lekce přicházejí od lidí, od kterých bychom je nečekali – třeba od paní s inhalátorem na lavičce v parku.
