Článek
Můj příběh s rehabilitačním centrem začal docela nevinně. Klasická sportovní nehoda – člověk si myslí, že je nesmrtelný, skočí po míči a pak se ocitne na zemi s pocitem, že mu právě explodovalo koleno. Diagnóza? Natržený vaz. Žádná sláva, ale ani žádná tragédie, říkala jsem si. Budou to dva měsíce a budu zpátky na kurtu. Ha! Jak jsem se mýlila. Rehabilitační centrum se stalo mým druhým domovem. Znám tam snad každou dlaždici, každý cvičební stroj a snad i všechny terapeutické vtipy, co tam kolují. Většinou to byly vtipy o tom, jak se na mě snaží mluvit sportovci, kteří si myslí, že rozumí anatomii líp než doktoři. No, s těmi jsem se tam teda vážně setkala.
První týdny byly plné optimismu. Poctivě jsem cvičila, dělala, co mi řekli, a představovala si, jak brzy zase budu skákat jako laňka. Teda spíš jako kůň, ale to je vedlejší. Ale pak přišel zlom. Místo abych se cítila lépe, moje koleno se rozhodlo, že si ze mě bude dělat legraci. Bolelo víc, otékalo víc, a já jsem začala mít pocit, že se snad nikdy nezlepším. A pak přišel ten osudný den. Sezení s fyzioterapeutkou. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Seděla jsem na lehátku, ona si prohlížela moje papíry a pak se na mě podívala s výrazem, který jsem znala z filmů, když doktor oznamuje pacientovi špatnou zprávu.
„Víte, paní Nováková,“ začala pomalu, „podle výsledků nevidíme žádný pokrok. Je to stagnace. Doporučujeme vám zvážit, zda by nebylo lepší se zaměřit na jiné formy pohybu, které méně zatěžují koleno. Běhání pro vás v dohledné době nebude reálné.“ V tu chvíli se mi zastavil dech. Žádný pokrok? Běhání nebude reálné? Vždyť jsem tam makala jako kůň! Cvičila jsem, potila se, trpěla! A tohle je odměna? Měla jsem chuť tam začít brečet, nebo se smát, nebo je prostě všechny obejmout a říct jim, že se mýlí. Ale jen jsem přikývla a s prázdným pohledem opustila místnost.
Cestou domů jsem si v hlavě přehrávala celou konverzaci. „Žádný pokrok.“ „Stagnace.“ Ty slova se mi opakovaly pořád dokola. Ale pak se něco zlomilo. Najednou jsem se naštvala. Ne na ně, ne na koleno, ale na sebe. Na to, že jsem si to nechala takhle líbit. Že jsem uvěřila, že to nejde. Vždyť jsem přece vždycky byla bojovnice! V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není o tom, co mi řekli, ale o tom, co si myslím já. A já si myslím, že to půjde!
Přiznávám, že jsem se pustila do takového malého rebelského projektu. Už jsem nechodila na rehabilitaci, teda jen na kontroly, abych viděla, jak se tváří. Místo toho jsem si sama upravila cvičební plán. Nejdřív jsem začala s chůzí. Pomalu, opatrně, s každým krokem jsem poslouchala své tělo. Bolest? Zastavila jsem. Cítila jsem se dobře? Pokračovala jsem. Z chůze se stalo rychlé tempo, pak jsem přidala intervaly, kde jsem si vždycky na pár sekund zkusila popoběhnout. Bylo to jako učit se znovu chodit, ale s vědomím, že tentokrát to dělám pro sebe. A s tou zatvrzelou myšlenkou, že jim ukážu.
A pak to přišlo. Jednoho slunečného odpoledne jsem si nazula tenisky, vyšla ven a prostě jsem běžela. Nebyl to sprint, ani maraton. Byl to pomalý, klidný běh. Ale byl to běh. A ten pocit svobody, ten pocit vítězství, byl nepopsatelný. Vybavilo se mi to sezení na rehabilitaci, ty jejich vážné tváře a moje vnitřní vítězné „Ha!“. V tu chvíli jsem věděla, že to zvládnu. Že i když se zdá, že je všechno proti vám, stačí se nevzdat. A hlavně, věřit sám sobě, i když ostatní nevěří.
Takže teď, když mě uvidíte běhat s úsměvem na tváři, vězte, že to není jen tak obyčejný běh. Je to běh vzdoru, běh víry a běh, který mi připomíná, že i ty největší překážky se dají překonat. Jen se nesmíte nechat odradit. A někdy je to nejlepší, když vám někdo řekne, že něco nejde. Protože pak máte tu nejlepší motivaci, abyste mu dokázali, že se mýlí.
