Článek
Kdo by nemiloval výlety? Zvlášť ty, kde se dýchá čerstvý vzduch, objevují se nová místa a kde je tak nějak všechno růžovější než doma. Můj poslední výlet začal slibně. Krásné počasí, spousta smíchu a on. Karel. Chlapík, který se z ničeho nic zjevil v mém životě jako záchranný kruh v rozbouřeném moři rutiny. Bylo s ním fajn. Žádné drama, jen pohoda, dobré jídlo a ty neuvěřitelně dlouhé, tiché pohledy, které slibovaly víc než jen kamarádství. A pak, uprostřed našeho dobrodružství, přišel s tím náhrdelníkem.
Byli jsme v jedné roztomilé malé galerii, plné ručně vyráběných šperků. Karel se zastavil u vitríny a ukázal na jeden konkrétní kousek. Byl to jemný stříbrný řetízek s drobným přívěskem ve tvaru vlčího zubu, jenže ne takového toho drsného, spíš elegantního, uhlazeného. Nic přehnaného, ale něco, co mě okamžitě zaujalo. „Ten je pro tebe,“ řekl, s úsměvem, který by dokázal roztát i nejtvrdší srdce. V tu chvíli jsem se cítila jako ve filmu. Muž mi kupuje šperk! To se přece neděje každý den, zvlášť když víte, že vztah je ještě v plenkách. Bylo to tak milé, tak nečekané. Skoro jsem se rozplakala štěstím. Kdo by si pomyslel, že malý vlčí zub může vyvolat takové emoce?
Náhrdelník jsem si hned pověsila na krk a nosila ho s pýchou. Byl to takový náš malý symbol, připomínka krásného výletu a začínajícího něčeho… něčeho, co jsem si nedokázala úplně pojmenovat, ale co mi dávalo pocit lehkosti a radosti. Dny plynuly, výlet skončil a já se vrátila do reality všedních dní. Náhrdelník jsem nosila skoro pořád. Byl to můj malý talisman. Pokaždé, když jsem si na něj sáhla, vzpomněla jsem si na Karla, na ten výlet a na ten zvláštní pocit, který jsem tehdy měla. Byla jsem přesvědčená, že tenhle šperk je jen a jen můj, jedinečný, speciální. Vždyť ho vybral pro mě, ne?
A pak to přišlo. Ten moment, kdy se váš svět na vteřinu zastaví a vy se ptáte sami sebe, jestli jste náhodou nevypili něco ostřejšího, než je obyčejná káva. Byla jsem na kávě s kamarádkou, a když jsme odcházely z kavárny, zastavil se u nás Karel. Úsměvy, objímání, klasická přátelská konverzace. A pak se objevila ona. Jeho kolegyně, která se k nám přidala. Byla milá, usměvavá, ale můj pohled se okamžitě zastavil na jejím krku. A tam visel on. Můj náhrdelník. Tedy, ten stejný náhrdelník. Úplně stejný stříbrný řetízek s identickým vlčím zubem.
Moje první reakce? Čisté zděšení. Druhá reakce? Záchvat smíchu, který jsem se snažila potlačit. V mé hlavě se rozjela celá detektivní akce. Cože? Jak? Proč? Že by byl Karel tajný sériový nákupčí stejných náhrdelníků pro všechny ženy, se kterými se setká? Že by byl nějaký moderní Don Juan, který místo květin rozdává šperky z galerijních obchůdků? Představila jsem si ho, jak s vážnou tváří vybírá ten samý vlčí zub v každém městě, kde se zrovna nachází. Obchodníci ho už musejí znát jménem! „Dobrý den, pan Karel, vlčí zub jako vždycky?“
Snažila jsem se zachovat klid, ale cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Kolegyně si všimla mého upřeného pohledu. „Ach, vy máte taky tenhle náhrdelník?“ zeptala se s úsměvem. „Karel mi ho koupil na služební cestě, prý mu připomínal svobodu a nezávislost. Není roztomilý?“ V tu chvíli jsem se chtěla propadnout do země. Takže ne „pro tebe“, ale "pro tu, která mi připomíná svobodu a nezávislost. Moje romantická bublina praskla jako bublinková fólie.
Nakonec jsem se musela smát. Bylo to tak absurdní, že to bylo až vtipné. Karel si pravděpodobně ani neuvědomil, že koupil dva identické náhrdelníky. Nebo si to myslel, že je to jen „hezký dárek pro ženy, co mají styl“. A já jsem si z toho vzala ponaučení. Ne vždycky je dárkový předmět symbolem nekonečné lásky nebo exkluzivity. Někdy je to prostě jen kus bižuterie, který se líbí prodejci a pak i obdarovanému. A na tom není nic špatného.
Ten incident mi vlastně pomohl k realističtějšímu pohledu na věc. Bylo to vtipné připomenutí, že ne každý výlet musí skončit s velkým romantickým gestem, a že někdy je ten největší dar to, že se zasmějete sami sobě. Náhrdelník nosím dál, ale teď už s lehkostí a s úsměvem. Je to takový můj osobní suvenýr, který mi připomíná, že i ty nejmenší věci můžou skrývat největší překvapení. A že život je občas víc komedie než romantické drama.
