Článek
Víkendové ráno. Slunce svítí, ptáci zpívají, a já, celá plná optimismu, se rozhodnu pro velkou úklidovou akci. Vrhnu se na skříň s bundami, abych vytřídila ty letní od těch zimních. A jak tak prohrabuji kapsy jedné starší džínovky, do ruky mi vklouzne něco papírového. Vytáhnu to – a najednou mi úsměv zamrzne na rtech. Hotelový účet. S datem z minulého měsíce. A s částkou, za kterou bychom měli minimálně týden all inclusive v Egyptě.
Nejsem hysterka, vážně ne. Ale v tu chvíli se mi v hlavě začaly honit scény jako z detektivního románu. Manžel Robert tvrdil, že byl ten víkend s kamarádem na „pánské jízdě“, což pro něj obvykle znamená pivo, fotbal a možná nějaký ten neškodný strip bar s lehkými ženami. Nikdy ale nezahrnuje luxusní hotel s minibarem plným šampaňského a wellness procedurami, které zjevně zahrnovaly „speciální masáž pro dva“. Ten účet, ten účet křičel „romantický víkend“, ne „pivo a fotbal“.
Robert zrovna spokojeně chroupal toust s marmeládou v kuchyni. Vypadal tak nevinně, tak… manželsky. Položila jsem účet na stůl přímo před něj. Nepotřebovala jsem nic říkat. Jen jsem stála a dívala se, jak se mu pomalu, ale jistě, vytrácí barva z obličeje.
Nejdřív se pokusil o statečný, leč průhledný úsměv. „Co to… co to je, drahá?“
„To je,“ řekla jsem klidně, „to je účet, který jsem našla v kapse tvé bundy.“
Začal koktat. „Á, ten… ten je to… to je omyl!“
„Omyl?“ zvedla jsem obočí. „Luxusní apartmá, večeře při svíčkách, snídaně do postele a speciální masáž pro dva… To zní jako dost propracovaný omyl, nemyslíš?“
Robert se začal potit. „Vážně, je to nedorozumění! Vzpomínám si! To je účet od Míry! Půjčil jsem mu bundu, když si na fotbale polil tu svou pivem! A on tam spal s tou svou novou známostí a… a zapomněl mi to tam! Je to Mírova bunda, ne moje!“
Podívala jsem se na bundu, která ležela na židli. Robert ji nosil už pět let. Na rukávu měla malou skvrnu od barvy, kterou si udělal, když maloval garáž. A v pravé kapse, kromě účtu, ležel i jeho oblíbený otvírák na pivo ve tvaru hokejky. Nějak jsem si nedovedla představit, že by Míra, který hokej nesnáší, tahal s sebou Robertův otvírák, když si jde užít romantický víkend.
„Roberte,“ začala jsem s hlubokým nádechem, „v té bundě je tvůj otvírák na pivo. Ten, co jsi dostal k Vánocům před třemi lety a nikoho nenecháš se ho ani dotknout, protože je to přece ‚sběratelský kousek‘.“
Robert polkl. „No dobře, tak… tak možná, že jsem mu ji nepůjčil, ale… on mi dal ten účet! Abysme se mu složili! Za tu… za tu masáž! Vždyť víš, jak je Míra na tyhle věci! Rád se rozšoupne!“
Začínalo to být čím dál absurdnější. „A proč by se Míra, který má plat jako popelář, rozšoupl za masáž pro dva, když je single a nikdy si nedovolí ani kafe v kavárně?“
Robert sklopil oči a začal si hrát s prázdnou sklenicí od džusu. Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. A pak, konečně, z něj vypadlo: „Dobře, tak jsem tam byl. Ale bylo to kvůli práci! Měl jsem tam důležité jednání! A musel jsem tam přespat! A ta… ta masáž… to byla jen taková… relaxační!“
„Relaxační masáž pro dva? S kým? S tvým obchodním partnerem?“ Snažila jsem se udržet kamennou tvář, ale v duchu už jsem si představovala Roberta, jak si nechává masírovat záda s nějakým uhlazeným byznysmenem, zatímco si povídají o hospodářském růstu.
Konečně se Robert zlomil. Padl na kolena, doslova. „Dobře, dobře, byla tam… Petra.“
Aha. Petra. Robertova dávná kolegyně z práce, která s ním vždycky až moc flirtovala na firemních večírcích. V hlavě mi problesklo varování mé nejlepší kamarádky, že „něco na Petře je“. Nikdy jsem jí nevěřila. Až do teď.
„Takže žádná pánská jízda,“ řekla jsem suše. „Žádný Míra. Žádná práce. Ale Petra. A masáž pro dva.“
Robert se pokusil o omluvný pohled. „Bylo to… bylo to nedorozumění! Fakt! Ona… ona mě tam prostě zatáhla! A bylo to jenom kafe! A pak ta masáž… to bylo jen pro relaxaci! Vždyť já jsem na tebe nikdy nezapomněl, lásko!“
Koukal na mě jako štěně, které právě roztrhalo gauč. Chtěla jsem se smát, chtěla jsem křičet. Ale nakonec jsem si jen povzdechla. Byla to klasická Robertova výmluva. Vždycky se snažil vyklouznout z problémů s co nejmenšími ztrátami.
„Víš co, Roberte?“ řekla jsem. „Dneska večer si půjdeme dát večeři do té nejlepší restaurace ve městě. A ty ji zaplatíš. A pak si doma pustíme film. A ty mi budeš celou dobu masírovat nohy. A zítra… zítra se půjdeme podívat na ten náš týden all inclusive v Egyptě. A taky ho zaplatíš ty.“
Robertův obličej se rozzářil úlevou. „To zní skvěle, drahá! Jsem ten nejšťastnější muž na světě!“
A já jsem se usmála. Možná, že ten hotelový účet nebyl úplně šťastný nález, ale aspoň jsem získala večeři zdarma, masáž a týden dovolené. A navíc, mám teď skvělou historku, kterou budu Robertovi připomínat pokaždé, když si bude chtít jít na „pánskou jízdu“. A vždycky, když se budu hrabat v kapsách jeho bund. Nikdy nevíte, jaký „omyl“ se tam může skrývat příště.
