Článek
Paní Růženka bydlela v paneláku číslo šest, byt č. 3. Její život plynul v ustáleném rytmu ranního luštění křížovek , odpoledních zpráv v televizi a pečlivého zalévání muškátů. Byla to drobná žena s vlasy barvy sněhu a očima, které viděly víc, než by si člověk dokázal představit. Kdo by si pomyslel, že do jejího poklidného života vtrhne tornádo jménem Matěj?
Matěj, čerstvých patnáct, se do vedlejšího bytu přistěhoval k tetě, protože jeho rodiče, věční digitální nomádi, zrovna „hledali sebe sama“ kdesi v Patagonii. Matěj byl ztělesněním moderního teenagera: kapuce nahoře, sluchátka narvaná do uší, pohled upřený na displej telefonu, a slovník, který paní Růžence zněl jako šifrovaná zpráva. Vždycky si jen něco mumlal pod nos, což paní Růženka přičítala novému druhu mutace mládeže.
První kontakt proběhl katastrofálně. Paní Růženka šla z nákupu, dvě tašky plné rohlíků a tvarohu, když se Matěj vyřítil ze dveří a málem ji srazil. Z mobilu mu řval nějaký metal, který paní Růžence připomínal ranní skřípění tramvaje. „Pardon,“ zasyčel Matěj, aniž by se podíval, a zmizel v rychlovýtahu. Paní Růženka sebrala rozsypané rohlíky a pomyslela si, že s novým sousedem se její klidná existence mění v boj o přežití.
Osud to ale zařídil jinak. Jednoho dne, když paní Růženka nesla odpadky, jí praskla taška. Obsah – obaly od jogurtů a slupky od brambor – se rozsypal po chodbě. V tu chvíli se z Matějova bytu ozvalo duté zadunění a pak ticho. Vzápětí se otevřely dveře a Matěj, celý rozcuchaný, se objevil s koštětem a lopatkou v ruce. „Potřebujete pomoct?“ zeptal se, a paní Růženka málem omdlela. Nejenže promluvil celou větou, ale dokonce jí nabídl pomoc.
Začal sbírat zbytky bramborových slupek s takovou vážností, jako by sbíral důkazy z místa činu. Paní Růženka se rozesmála. „Děkuji ti, chlapče,“ řekla. „To je mi ale nadílka.“ Od té chvíle se začala odvíjet jejich podivná interakce. Matěj sice stále chodil se sluchátky, ale občas je na chodbě sundal, aby pozdravil. Paní Růženka si zase všimla, že Matějovo „mum-m-m“ se někdy promění v srozumitelnější „dobrý den“.
Jednoho chladného odpoledne se Matěj objevil u jejích dveří s dotazem, jestli by mu „nepůjčila nějaký vercajk“. Zasekl se mu šuplík u stolu a on ho potřeboval spravit. Paní Růženka vytáhla z kredence starou krabici s nářadím, kde se vedle rezavých kleští krčil i zapomenutý otvírák na konzervy. Matěj se na to díval s očima navrch hlavy. „Tohle je… historické,“ prohlásil s úsměvem. Paní Růženka se s ním posadila ke stolu a začala mu vyprávět, k čemu který nástroj slouží. Matěj poslouchal, občas se zeptal na nějakou technickou „záludnost“, a poprvé za dlouhou dobu vypadal, že je úplně mimo svůj telefonní svět.
Postupně se z nich stala zvláštní dvojice. Matěj se naučil, jak vypadá pořádný šroubovák a kde má paní Růženka uschovanou plechovou krabici s domácími sušenkami. Paní Růženka se zase dozvěděla, že „chillovat“ neznamená mít zimnici a že „epic fail“ je něco horšího než jenom trapas. Matěj jí pomáhal s těžkými nákupy, ona mu zase vyprávěla příběhy z mládí, které Matěj hltal s otevřenými ústy. Žádný film nebo videohra mu prý nedokázala nabídnout takové „zvraty“.
Jednou, když paní Růženka zapomněla klíče v bytě, Matěj, který se vracel ze školy, ji zachránil. S grácií nindži vylezl přes balkon do jejího bytu a otevřel jí. Paní Růženka jen kroutila hlavou a smála se, když jí vyprávěl, jak by si „zasloužil medaili za akrobatické umění“. Matěj jí pak začal s úsměvem říkat „Babi Růža“ a ona jemu „Mates“.
Jejich přátelství bylo tiché, plné malých gest a nečekaných úsměvů. Matěj se naučil dívat na svět i jinak než přes displej a paní Růženka zjistila, že i v digitální době existuje kouzlo lidského spojení. Když se rodiče vrátili z Patagonie, Matěj už nebyl ten zamračený teenager. Měl na obličeji úsměv a v očích jiskru. A paní Růženka? Ta si dodnes ráda prolistuje starý slovník cizích slov, kde má u hesla „cool“ dopsáno: „jako Mates“. Jejich přátelství dokázalo, že nejlepší propojení vznikají tam, kde byste je čekali nejméně.
