Článek
Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Na ten dusivý pocit, když mi bylo řečeno, co smím a co ne. Co je pro mě „dobré“ a co by mě naopak zničilo. A to všechno prý z lásky. Z té nejčistší, nejupřímnější lásky, jakou mi mohl někdo dát. Jenže ta láska měla pachuť omezování, kontroly a strachu. Místo teplé náruče jsem cítila chladnou mříž klece.
Bylo mi patnáct, možná šestnáct. Věk prvních lásek, prvních večírků, prvních tajných dobrodružství s kamarádkami. Věk, kdy se člověk pomalu začíná formovat, hledá svůj styl, zkouší, co mu sluší a co ne. Věk, kdy se svět otevírá v celé své barevnosti a vy chcete být jeho součástí.
Jenže já jsem nemohla. Moje realita byla jiná. Moje realita měla jasně daná pravidla, která se nesměla porušovat. Nesměla jsem se líčit. Prý to přitahuje nežádoucí pozornost. Prý to není pro slušnou dívku. Moje kamarádky si vesele malovaly řasy a zkoušely nové odstíny rtěnek, zatímco já jsem se musela spokojit s „přirozenou krásou“, která v pubertě občas vypadá spíš jako bojové pole.
Krátké sukně? Absolutně nepřicházelo v úvahu. Prý to je vyzývavé, laciné a zase – přitahuje to nežádoucí pozornost. Moje nohy musely být zahalené, ať už bylo léto jakékoliv. Záviděla jsem holkám, které si mohly obléct šortky nebo lehké šaty a cítit se svobodně. Já jsem se pod vrstvami oblečení potila a cítila se jako ve svěrací kazajce.
A večery? Po setmění jsem měla být doma. Tečka. Žádné kino s kamarády, žádné posezení v kavárně, žádné letní festivaly pod hvězdami. Prý je venku nebezpečno. Prý se tam potulují špatní lidé. Prý mě chtěli ochránit. Místo toho jsem se ale cítila odříznutá od světa, jako bych žila pod skleněným zvonem.
Nejhorší na tom všem bylo, že to všechno bylo prezentováno jako projev lásky. „My to děláme pro tvoje dobro,“ slýchala jsem neustále. „Chceme tě ochránit před zlem tohoto světa.“ A já jsem v tom věku plném nejistoty a touhy po přijetí chtěla věřit, že to tak opravdu je. Že za těmi zákazy a omezeními se skrývá jen starost a péče.
Ale hluboko uvnitř jsem cítila, že něco není v pořádku. Že láska by neměla bolet. Že by neměla dusit mou přirozenou touhu po svobodě a sebepoznání. Že by neměla znamenat neustálý strach z toho, co by se mohlo stát, kdybych se jen trochu odchýlila od nastavených pravidel.
Čas plynul a já jsem rostla. S každým dalším zákazem a omezením ve mně narůstala frustrace a vzdor. Začala jsem potají zkoušet make-up, když jsem šla ven s kamarádkami, a rychle ho smývala, než jsem se vrátila domů. S kamarádkami jsme si vyměňovaly oblečení, abych si mohla aspoň na chvíli obléct něco kratšího. A na tajná setkání po setmění jsem vymýšlela složité výmluvy.
Žila jsem ve dvojím světě. V tom vnějším jsem se snažila být tou poslušnou dcerou, která dodržuje všechna pravidla. V tom vnitřním jsem křičela touhou po svobodě, po možnosti rozhodovat sama o sobě, po právu dělat chyby a učit se z nich.
Postupně mi začalo docházet, že ta „láska“, kterou mi tak vehementně projevovali, nebyla láskou v pravém slova smyslu. Byla to spíš touha po kontrole, strach z vnějšího světa a možná i neschopnost přijmout mě takovou, jaká jsem. Byla to láska, která mě svazovala, místo aby mě nechala rozkvést.
Bylo to dlouhá a bolestivá cesta, než jsem se dokázala vymanit z téhle klece. Musela jsem si vybojovat svou nezávislost, postavit se na vlastní nohy a ukázat, že dokážu být zodpovědná sama za sebe. Musela jsem si projít mnoha konflikty a hádkami, než jsem dokázala prosadit svůj názor a své právo na vlastní život.
Dnes už je to dávno za mnou. Mohu se líčit, jak chci, nosit sukně, jaké se mi líbí, a jít ven, kdykoli se mi zachce. Ale ty jizvy na duši zůstaly. Ten pocit, že jsem si musela svou svobodu tvrdě vybojovat, ten strach, že se historie bude opakovat.
Naučilo mě to ale jednu důležitou věc. Pravá láska nesvazuje, ale dává křídla. Pravá láska důvěřuje a respektuje. Pravá láska nechává druhého růst a rozvíjet se, i když to znamená, že se občas vydá jinou cestou, než bychom si přáli.
A tak, když dnes slyším větu „dělám to z lásky“, vždycky se zamyslím. Protože láska, která bolí a omezuje, není láska. Je to něco jiného. Něco, co v našich životech nemá místo. A my máme právo se proti tomu ohradit a žít svůj život podle svých vlastních pravidel. Protože skutečná láska nikdy nestaví klece. Jen otevírá dveře a nechává nás svobodně létat.
