Článek
Vzpomínám si, jak jsem se třásl nedočkavostí. Bali, ostrov bohů, pláže s bílým pískem, šumění vln a nekonečné hodiny odpočinku. Měsíce plánování, úspory každé koruny a desítky prohlédnutých fotek na Instagramu, které slibovaly ráj. Letenky v kapse, batoh plný letních věcí a v hlavě jen představa dokonalého úniku od reality. Jenže realita, ta si občas ráda tropí žerty. A tahle sranda, ta se mi postarala o dovolenou, na kterou nikdy nezapomenu – ale ne tak, jak jsem si představoval.
Už na letišti to začalo drobným škobrtnutím. Zpoždění. Hodina, pak dvě, nakonec pět. Nervozita stoupala, ale pořád jsem si říkal: „V pohodě, Bali na mě počká.“ Po příletu do Denpasaru, v pozdních nočních hodinách, už mě ale čekal první šok. Řidič, který mě měl odvézt do vily, nikde. Stál jsem tam, uprostřed chaosu, se stovkami dalších turistů a pocitem, že jsem právě vstoupil do úplně jiného světa, než jaký mi slibovaly cestovní brožury. Po hodině marného hledání a několika telefonátech, které nikdo nezvedal, jsem se svezl s předraženým taxíkem, jehož řidič mě celou cestu přesvědčoval, že je mým bratrancem a že mě zve na rýžová pole.
Do vily jsem dorazil vyčerpaný. Měl to být útočiště klidu, s bazénem a výhledem na rýžová pole. Místo toho jsem zjistil, že bazén je prázdný a zelený, a z rýžových polí se ozývá jen štěkot psů a kokrhání kohoutů z blízké farmy. Klimatizace nefungovala a koupelna připomínala spíš džungli s vlastní faunou v podobě obřích švábů. První noc jsem moc nespal. Místo snů o tyrkysovém moři jsem poslouchal zvuky džungle a přemýšlel, co jsem to provedl.
Druhý den jsem se probudil s pocitem absolutní bezmoci, ale taky s odhodláním. Tohle přece nemůže být všechno! Sbalil jsem si věci, odmítl se smířit s osudem a vyrazil hledat nové útočiště. Po několika hodinách a zkoumání desítek nabídek jsem konečně našel místo, které sice bylo dražší, ale hlavně – bylo to místo, kde jsem si mohl konečně vydechnout. Bazén zářil modře a klimatizace příjemně chladila. Věděl jsem, že jsem si za ten komfort připlatil, ale v tu chvíli to byla ta nejlepší investice. Říkal jsem si: „Teď už to bude jen lepší.“ Jenže osud měl jiné plány. Během výletu na chrám Tanah Lot, když jsem se snažil udělat dokonalou fotku západu slunce, mi někdo z batohu vytáhl peněženku. Všechny peníze, karty, doklady. Zůstal mi jen telefon a zbytek kapesného, který jsem měl v kapse.
Najednou jsem se ocitl na cizím ostrově, bez peněz a s pocitem naprosté bezmoci. Místo prozkoumávání exotických chrámů a relaxace na pláži jsem trávil hodiny na policii, vyplňoval formuláře a snažil se kontaktovat banku. Dny ubíhaly ve stresu, místo dobrodružství jsem zažíval úzkost. Jídlo jsem si musel půjčovat od spolubydlících, kteří si, na rozdíl ode mě, dovolenou užívali plnými doušky. Každý jejich smích nebo fotka na sociálních sítích mi připomínala, jak moc se můj sen vzdálil realitě.
Když už jsem si myslel, že hůř být nemůže, přišla pomsta“. Silná střevní chřipka mě na několik dní připoutala k posteli. Místo prozkoumávání podmořského světa jsem se potil v posteli a poslouchal, jak kolem mě proudí život, který mi byl tak vzdálený. Jídlo, na které jsem se tak těšil, jsem nemohl ani vidět. Představa čerstvého ovoce a mořských plodů se mi zhnusila.
A tak se můj sen o idylické dovolené na Bali proměnil v sérii katastrof. Místo odpočinku jsem zažil stres, místo dobrodružství úzkost a místo exotických chutí střevní chřipku. Domů jsem se vracel vyčerpaný, ale paradoxně i s pocitem, že jsem se něco naučil. Naučil jsem se, že i ty nejlépe naplánované věci se mohou pokazit, že štěstí je někdy potřeba jít naproti a že i zkažená dovolená může být cennou lekcí. Sice ne takovou, jakou jsem si přál, ale lekcí to byla. A možná právě proto na ni nikdy nezapomenu.
