Článek
Ticho v ordinaci bylo po jeho slovech obzvlášť hutné. Seděla jsem tam, ještě trochu roztřesená po celkové prohlídce, připravená na verdikt, co mi zase kde chybí, nebo přebývá. Doktor se na mě podíval, s takovým zvláštním úsměvem, a povídá: „Víte, paní… jste silná žena.“ Už jsem si v duchu gratulovala k novému životnímu cíli – možná se konečně vrhnu na CrossFit, když mi to sám pan doktor doporučuje! Jenže pak dodal s mírným zakašláním: „Nemyslím fyzicky.“
A v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítil vykřičník. Takže nic z posilovny, nic z nového osobního rekordu v počtu angličáků. Jde o něco jiného. O tu sílu, co se nedá změřit na váze, ani se neodráží v zrcadle. Tu, co se projevuje, když se vám nechce, ale musíte. Když máte pocit, že se vám rozpadá celý svět, ale vy si jdete uvařit čaj a snažíte se tvářit, že je všechno v pohodě. Což je obzvlášť náročné, když se vám zrovna snaží vnutit nějakou diagnózu, co zní jako zaklínadlo z Harryho Pottera, ale s nepříjemnějšími vedlejšími účinky.
Pamatuju si, jak jsem si v minulosti myslela, že být silná znamená nikdy nebrečet. Nikdy si nestěžovat. Vždycky mít všechno pod kontrolou a tvářit se, že život je jedna velká reklama na dokonalé štěstí. Pak přišla nemoc a ukázala mi, že tenhle scénář psal zjevně nějaký marketér, co nikdy neměl rýmu delší než den. Najednou se ocitnete v situaci, kdy se snažíte smát vtipu, ale uvnitř si jen přejete, aby vás někdo přikryl dekou a nechal vás pět let spát. A to je ten moment, kdy zjistíte, že „silná žena“ není ta, co zvedne nejtěžší činku, ale ta, co zvedne víčko ráno z postele, i když má pocit, že ji přejel parní válec.
Tělo, to je zrádce. Celý život si myslíte, že je váš nejlepší kámoš, že vás podrží v každé situaci. A pak najednou začne stávkovat. Bolest, únava, nevolnost – a vy se snažíte fungovat normálně, jako by se nic nedělo. S úsměvem od ucha k uchu vyřizujete e-maily, i když byste nejradši vyhodila počítač z okna a křičela na lidi, ať vás nechají na pokoji. A to je ta chvíle, kdy se ve vás probudí ta pravá superhrdinka. Ne ta s pláštěnkou, ale ta s rozcuchanými vlasy, která si pamatuje, kde má lékárničku.
Naučit se žít s chronickou únavou, to je kapitola sama pro sebe. Ráno se probudíte a máte pocit, že jste celou noc kopala kanály, i když jste jen ležela v posteli a snažila se nemyslet na to, co vás čeká. Každodenní úkoly se stávají Mount Everestem. Uvařit večeři? Maraton. Umýt nádobí? Ironman. A vy to všechno zvládáte, den za dnem, s úsměvem na rtech, protože přece nechcete, aby si lidi mysleli, že jste nějaká padavka. A to je ta vnitřní síla, o které pan doktor mluvil. Ta, co vám dovolí smát se sama sobě, když si místo rtěnky omylem namalujete knír fixou.
Největší paradox je, že v okamžiku, kdy se cítíte nejvíce zranitelná, vám někdo řekne, že jste silná. Jako byste musela spadnout na úplné dno, abyste zjistila, jak hluboké kořeny máte. A pak se naučíte oceňovat maličkosti. Třeba to, že se vám podařilo vstát z gauče bez hekání. Nebo že jste si uvařila čaj a nerozlila ho po celé kuchyni. Najednou je každý takový malý úspěch obrovským vítězstvím. A to vás posouvá dál. Kousíček po kousíčku. A vy si najednou uvědomíte, že ta síla není o tom, co dokážete, když je vám dobře, ale o tom, co dokážete, když je vám zle.
Když jsem odcházela z ordinace, nesla jsem si v sobě něco víc než jen předpis na léky. Nesla jsem si pocit hlubokého pochopení. Nešlo o to, že bych si o sobě předtím myslela, že jsem slabá. Ale nikdy jsem si neuvědomila, jak moc je ta „síla“ důležitá, a že se vůbec nevztahuje na to, kolik zvednu v posilovně. Byla to síla, kterou jsem si budovala celým svým životem, skrze všechny pády, zklamání a trapasy. Byla to síla, která mi pomáhala přežít, když jsem si myslela, že už nemám co dát, a zároveň jsem musela předstírat, že jsem v pohodě, i když jsem si jen přála zalézt pod stůl a brečet. A vím, že jsem silná žena. A že to nemá nic společného s bicepsy. A víte co? Je to docela fajn pocit. I když mě zítra bude zase bolet záda z toho, jak jsem se snažila dosáhnout na vrchní poličku v lednici.
