Článek
Už je to nějaký ten pátek, co jsem prožila tu radostnou událost zvanou porod. Všechno proběhlo víceméně hladce, miminko bylo venku, já přežila a zdálo se, že můžu začít slavit nový život. Pak ale přišel ten moment, kdy jsem se v nemocničním pokoji poprvé postavila. A přišla i sestřička. Podívala se na mě, pak na moje břicho, pak zase na mě a s takovým tím „chápavým“ úsměvem prohodila: „No teda, bříško máte pořád, jako byste ani nerodila!“
V ten moment mi prolétla hlavou miliarda věcí. Měla jsem chuť ji poučit o tom, jak se břišní stěna stahuje, o hormomech, o devíti měsících rozpínání, ale pak jsem si uvěsti, že to by bylo moc seriózní. A navíc, popravdě, měla pravdu. Mé břicho vypadalo, jako by se tam malé ještě pořád chystalo na odchod. Jako by si tam uvnitř zřídilo malou garsonku a zapomnělo na termín vystěhování. Takže jsem se jen pousmála a odpověděla s kamennou tváří: „To nic, sestři, i paměť mám takovou. Zapomněla jsem, že jsem vlastně rodila.“
A najednou se celá místnost rozzářila lehkostí. Sestřička se rozesmála a já si uvědomila, jak moc je humor důležitý, obzvlášť v situacích, kdy se cítíte jako chodící rosol a váš mozek funguje na minimální výkon. Po porodu je paměť opravdu kapitola sama pro sebe. Najednou si nepamatujete, jestli jste si už vzala léky, kam jste si položila telefon, nebo jestli jste vůbec dneska snídala. Je to jako by vám někdo vymazal kus harddisku a nahradil ho složkou s názvem „Mateřské mlhy“. A víte co? Je to úplně normální.
Tělo po porodu, to je věc. Připadáte si, jako byste právě doběhla maraton, aniž byste trénovala. Všechno bolí, všechno se scvrkává nebo naopak nafukuje, a vy se snažíte přijmout ten nový, zvláštní tvar, který vám zůstal. Břicho je v tu chvíli jako takový vesmírný objekt – kdysi pevné a kulaté, teď takové… měkké a beztvaré. Můžete si ho občas pohladit a říct si: „Ty jsi ale statečný bojovník, přežil jsi devět měsíců a teď se snažíš vrátit do původního stavu. Pomalu, ale jistě.“ Nebo se na něj můžete podívat a říct si: „Sakra, pořád vypadám, jako bych spolkla meloun. A ještě se tam vlní.“ A pak se zasmát. Protože co jiného vám zbývá?
Vlastně je to docela osvobozující. Život s miminkem je takový chaos, že na nějaké řešení „dokonalého“ břicha prostě nemáte čas ani energii. Přijde večer, vy padnete do postele, a jediné, na co myslíte, je, jestli si zítra vzpomenete na to, že máte vzbudit dítě na krmení, nebo jestli ho zapomenete v kolébce a necháte ho spát až do maturity. A když už jsme u té paměti – zjištění, že jste si nedala zubní pastu na kartáček, ale přímo do pusy, je jen špičkou ledovce. Zapomenuté klíče v lednici, brýle na hlavě, když je hledáte po celém bytě, nebo snaha nalít si kafe do květináče – to jsou jen malé úkazy postporodního mozku.
Ale právě v tom je ta krása. V té nedokonalosti, v tom chaosu. Protože tyhle okamžiky vás nutí se smát. Nutí vás přijmout, že nejste superžena z časopisu, ale skutečná, unavená, zmatená, ale šťastná máma. A to břicho? To je jen připomínka toho, co vaše tělo dokázalo. Je to mapa cesty, po které jste šla, abyste přivedla na svět ten malý zázrak. A ta paměť? Ta se možná na chvíli schovala, aby si udělala pauzu, ale vrátí se. A s ní i všechny ty vzpomínky na tyhle bláznivé, chaotické a zároveň úžasné dny.
Takže až se vás někdo zeptá na vaše břicho po porodu, nebo na vaši paměť, jen se usmějte. A řekněte jim, že jste silná žena. Ale ne fyzicky. Spíš psychicky, protože tohle všechno přežíváte s humorem. A že se s tím břichem a tou pamětí prostě sžíváte. Protože takhle to máma dělá. S láskou, s humorem, a s občasným zapomenutím, jestli už si dneska vyčistila zuby. A to je úplně v pořádku.
