Článek
Dlouho jsem si říkala, že přeháním, že to není tak zlé, že jsou horší věci na světě. Ale pak jsem tu lednici opravdu otevřela a pochopila, že moje intuice se nemýlí. Od té doby už neochutnám u tchyně ani čaj, protože kdo ví, jestli do něj nenalije vodu, co stála tři dny v konvici. Všechno to začalo úplně nevinně. Byli jsme s partnerem pozvaní na oběd, prý klasická rodinná neděle, nic formálního, jen pohoda.
Mám jeho mámu ráda, i když má trochu zvláštní názory na hygienu a často si neodpustí poznámky, které mě dokážou pěkně rozladit. Ale kvůli partnerovi jsem to vždycky brala s rezervou. Dělá to přece v dobré víře. To jsem si myslela do té chvíle, než jsem v té její víře narazila na skutečný problém. Její vztah k potravinám a tomu, co je ještě „v pohodě sníst“.
Dorazili jsme a už u vchodu mě zarazil takový ten zvláštní pach, který znám z domovů důchodců nebo starých sklepů. Ne silný, ale jakmile si ho jednou všimnete, už ho nejde ignorovat. Připisovala jsem to starému nábytku, vlhkosti, možná nevyvětranému bytu. Nechtěla jsem soudit. Sedli jsme si, začalo se servírovat. Polévka chutnala divně. Ne zkaženě, jen… zvláštně.
Jako by byla z vývaru, co se dělal minulý týden a jen se ohřál. Tvrdila jsem, že nemám hlad, ale partner si s chutí přidával, takže jsem to nechala být. Potom přišlo hlavní jídlo a dezert. Klasická bábovka, na kterou se partner těšil. Vypadal spokojeně, já si decentně dala jen kávu. Ta byla překvapivě dobrá. Ale všechno se změnilo v momentě, kdy jsem vstala, že pomůžu s nádobím, a udělala osudový krok. Otevřela jsem lednici.
Nevím, co jsem čekala. Možná běžný chaos jako u většiny starších lidí, kteří mají tendenci věci schovávat „na horší časy“. Ale to, co jsem uviděla, bylo jako pohled do paralelního vesmíru. Do lednice se skoro nedalo dostat. Každá polička přecpaná, nádoby bez víček, potraviny bez obalu, spousta věcí zabalená jen v igelitových sáčcích.
Jogurty s prošlou lhůtou, salám s oschlými okraji, tvrdý sýr, který zřejmě býval eidamem, ale teď už připomínal spíš stavební materiál. A uprostřed toho všeho jeden povědomý plech s tou bábovkou, co jsme právě dojedli. Partnerova oblíbená „babiččina bábovka“ zřejmě ležela v lednici otevřená už několik dní. Nasákla všechny pachy světa a jen se ohřála v mikrovlnce, než přišla na stůl.
Ztuhla jsem. Přišlo mi, že se ten zvláštní zápach z bytu náhle koncentroval jen na mě, jako bych byla nasáklá tím prostředím. Tchyně si všimla, že se dívám, a suše pronesla, že dneska ještě nic nevyhazovala, protože přece není sobota. Zřejmě má v týdnu pevně daný den na to, kdy se rozhodne, co je ještě použitelné a co už ne. Pokusila jsem se o úsměv, ale v hlavě mi vířily otázky: jak často tu dochází k otravám jídlem? A proč to mému partnerovi vůbec nepřijde divné?
Na cestě domů jsem se mu to snažila vysvětlit. Ne obviňovat, jen sdělit svoje pocity. Ale on jen pokrčil rameny. Prý je na to zvyklý. Prý je to normální. Prý nikdy neměl problém. A v tu chvíli mi došlo, že to nebude jednoduché. Jak mám bojovat s něčím, co je pro druhého běžné a naprosto přijatelné? Nechtěla jsem být za tu, co se vytahuje, co si hraje na lepší, ale v hloubi duše jsem věděla, že tam už nic nevložím do pusy.
Od té doby vždycky odmítám jídlo s úsměvem. Vymluvím se, že jsme už jedli, že držím dietu, že mám citlivý žaludek. A nikdy nezůstáváme dlouho. Partnerovi jsem navrhla, ať se občas staví sám. Možná je to přehnané, možná jsem přecitlivělá, ale když vidím, co všechno se může skrývat za zavřenými dvířky jedné lednice, nemůžu si pomoct. Doma máme pravidlo: co už nesníme dneska, sníme zítra. A co nesníme zítra, letí do koše. Jídlo je sice drahé, ale zdraví je dražší.
Od té doby si sebou na návštěvy beru vlastní sušenku do kabelky. Ne kvůli mlsnosti, ale pro případ nouze. Pro případ, že bych měla znovu čelit tomu, co mě poprvé vyděsilo víc než tchynina poznámka o mém účesu.
