Článek
Život píše zvláštní scénáře. Jeden den si myslíte, že máte všechno nalinkované, a pak bum, a jste v úplně jiné realitě. Pro mě ta realita začala, když se objevila Amálka. Najednou jsem stála před hotovou věcí, studium šlo stranou, manžel se čerstvě s maturitou držel v IT firmě a naše rodina, tak mladá a křehká, potřebovala domov. Moji rodiče měli panelákový 2+1, jeho rodina dům. S penězi to bylo špatné, takže se zdálo logické jít k tchánům. Manžel mě varoval, že jeho otec, bývalý voják, je specifický. Má pevná pravidla a všechno musí být po jeho. Mávala jsem nad tím rukou. Silná jsem přece dost, říkala jsem si. Chyba lávky.
První dny to ještě šlo. Byla jsem plná naděje, že si zvyknu. Jenže vojenská disciplína u tchánů se projevila v každé maličkosti. Budíček byl vždy v šest, ať se dělo, co se dělo. Amálka naštěstí spala dlouho, ale já už v tu dobu musela být na nohách, abych stihla „plánované“ snídaně. Později než v půl sedmé se nesmělo jíst, i když tchán nejedl s námi. Zato tchýně u stolu seděla a koukala, jestli správně jíme. Když Amálka vstala později, musela jsem ji krmit jindy. Procházky s kočárkem? Ne jen tak ledabyle. Trasa musela být předem schválená a délka přesně určená. Žádné „dneska půjdu, kam mě nohy ponesou“. Každý den to samé, stále dokola, s přesností na minutu.
Vaření byla kapitola sama pro sebe. Recepty musely být tradiční české kuchyně, bez experimentů a hlavně v přesně určených časech. Oběd ve dvanáct, večeře v šest. Ani o minutu dříve, ani později. Když jsem jednou zkusila udělat něco jiného, než na co byl tchán zvyklý, bylo ticho. Ledové, neproniknutelné ticho, které bolelo víc než jakákoli nadávka. Žehlení? Samozřejmě. Vždycky v úterý, nikdy jindy. Prádlo se muselo složit do dokonale rovných komínků, žádné volné kraje. Jednou jsem zapomněla na jeden kapesník a celou kupu jsem musela žehlit znovu. Úklid? Každé ráno podrobná kontrola čistoty, jako na buzerplace. Žádný prach, žádná šmouha. Všechno na svém místě, v dokonale srovnaných řadách.
Nejhorší ale byla ta kontrola nad osobním časem. Večery byly plné únavy, chtěla jsem si jen tak sednout a odpočinout. Ale televize se mohla sledovat jen do desíti. A jenom programy, které schválil tchán. Zprávy, dokumenty, a občas nějaký starý film. Žádné seriály, žádná zábava. Měla jsem kde spát a co jíst, ale připadala jsem si jako pták v kleci, který zapomíná létat. Chyběl mi každý kousek mého vlastního já. Manžel se snažil, stál za mnou, ale ani on nic nezmohl. Respekt k otci byl silnější než cokoli jiného.
Rok jsem to snášela. Rok neustálého napětí, pocitu, že jsem pod mikroskopem, že cokoli udělám, bude špatně. Cítila jsem, jak mi mizí energie, jak mě opouští radost ze života. Nechápala jsem, kde jsem vzala tu naivitu, že to všechno ustojím. Byla jsem na dně. Viděla jsem, jak to ovlivňuje mě, a bála jsem se, že to začne ovlivňovat i Amálku. Jednoho dne jsem se probudila a věděla, že už nemůžu. Sbalila jsem Amálku a pár věcí a odešly jsme k mým rodičům. Bylo to drásavé rozhodnutí, trhalo mi srdce, ale zároveň mi přineslo obrovskou úlevu. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že můžu volně dýchat.
