Článek
Bylo to jako z kýčovitého filmu. Sluncem zalitá obloha, tyrkysová voda a skupinka čerstvě oddaných párů, kteří se chystali prožít svůj novomanželský sen na palubě luxusní lodi. A pak jsem přišla já. S batohem plným katastrofických scénářů, které se mi honily hlavou už od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že plavební vesty jsou tak nějak… volitelné.
Cestu na molo jsem pojala s lehkostí baletky, která se chystá na životní výkon. Vnitřně jsem ale připomínala spíš buldozer, který se řítí do zdi. Loď se kolébala. A mé žaludku nebylo lehce. Už jen pohled na vlající vlajky ve větru ve mně probouzel nepříjemné vzpomínky na dokument o Titaniku, který jsem si z nepochopitelných důvodů pustila den předtím. Hrdinové se na něm topili, zatímco orchestr hrál. To jsem přesně já, pomyslela jsem si. Akorát bez orchestru.
První hodina plavby byla ještě relativně v pohodě. Snažila jsem se držet úsměv na tváři a předstírat, že jsem zenová bohyně klidu. Pozorovala jsem zamilované pohledy novomanželů, kteří se něžně drželi za ruce, občas si vyměnili polibek a snili o společné budoucnosti. Všude panovala idylka, vzduch byl prosycen láskou a vůní moře. Věřte mi, chtěla jsem se připojit k téhle romantické bublině. Ale můj mozek, ten zrádce, mi neustále podsouval nejhorší možné scénáře. Co když narazíme na ledovec? Vždyť je červenec! Nebo na potopenou ponorku? Nebo na hejno hladových žraloků?
A pak to přišlo. Malá, nevinná vlna. Pro ostatní sotva znatelné zhoupnutí. Pro mě apokalypsa. Z mého hrdla se vydral skřek, který by prořízl i plachtu na lodi. V tu chvíli se zastavilo všechno – úsměvy na tvářích, konverzace i proud prosecca. Všichni se na mě otočili. Někteří s údivem, jiní s lehkým pobavením, a někteří, ti nejbližší, s výrazem „už zase?“.
Popadla mě panika. Nekontrolovatelný třes. Pocit, že se potápíme rychleji než kocour v pytli. Začala jsem se natahovat po záchranných vestách, které, jak jsem zjistila, byly elegantně složené v boxech, a snažila jsem se je nasadit nejen sobě, ale i několika nic netušícím novomanželům, kteří právě večeřeli. Jeden se mě dokonce snažil uklidnit tím, že mi nabídl kousek svatebního dortu. Odmítla jsem s tím, že na dně moře stejně sladké nepotřebuju.
Kapitán, ostřílený mořský vlk s vousem a tetováním kotvy, se snažil zachovat klid. „Všechno je v pořádku, slečno! Jenom jsme najeli na menší vlnu,“ prohlásil s úsměvem. Já jsem ale viděla jen jeho potící se čelo a nervózní pohled na obzor. V duchu jsem už sepisovala závěť a dumala, jestli bych si stihla z mobilu smazat ty trapné fotky z maturitního plesu.
Atmosféra na lodi se změnila z romantické na mírně… komickou. Novomanželé, kteří ještě před chvílí plánovali líbánky, se teď na mě dívali jako na atrakci. Jako na živou připomínku toho, že život není vždycky jenom pohádka. Někteří se dokonce začali smát. Ti nejvíce zamilovaní si mě fotili. A tak jsem se stala nechtěnou hvězdou jejich svatebních alb. Fotky, na kterých jsem s očima navrch hlavy, se záchrannou vestou naruby a s výrazem, jako bych právě viděla Krakena, budou kolovat ještě hodně dlouho.
Když jsme se konečně vrátili do přístavu, vystoupila jsem z lodi s úlevou, jako bych právě přežila ztroskotání. Novomanželé se mi vyhnuli obloukem, jako bych byla nakažená mořskou nemocí. Jedna z nevěst mi dokonce poděkovala. „Díky vám jsme si uvědomili, že naše problémy jsou nic proti těm vašim,“ řekla s úsměvem.
A tak jsem se stala tou, která zkazila novomanželům atmosféru. Ale víš co? Alespoň si ten den zapamatují. A možná se jim i při hádkách v budoucnu vybaví ta hysterická ženská v záchranné vestě a řeknou si: „No jo, mohlo být i hůř.“ A to už je taky něco, ne? Koneckonců, kdo říká, že svatební plavba musí být jenom o romantice? Trocha dramatu a nefalšované paniky nikomu neublíží.