Článek
Školní prázdniny. Pro většinu dětí to znamená dva měsíce nekonečné svobody, zmrzliny a spánku do oběda. Pro rodiče? Dva měsíce strategického plánování, logistických nočních můr a tiché modlitby za rychlý návrat září. My, rodiče, jsme takoví neopěvovaní hrdinové léta, bojující s nájezdy „Nudím se!“, s kulinářskými katastrofami a s tou neuchopitelnou snahou udržet dětské nadšení na uzdě, aniž bychom se sami zcvokli.
První den prázdnin začal ještě celkem slibně. Děti se probudily v devět, což byl úspěch sám o sobě. Snídaně proběhla za relativního klidu, pokud nepočítám tu bitvu o poslední rohlík, která skončila drobným zraněním na prstu mého mladšího. „Mami, proč je ten rohlík poslední?“ zaznělo poprvé v 9:47. A pak znovu. A znovu. Do deseti jsem už věděl, že se musím vyzbrojit plánem. Plánem, který by snesl srovnání s operací D-Day.
Vytáhl jsem obří papír a fixy. „Dobře, děti, dneska si naplánujeme naše prázdninové dobrodružství!“ Jejich oči se rozzářily. Navrhli jsme výlet do vesmíru (zamítnuto z logistických důvodů), stavbu obřího robota (zamítnuto z důvodu nedostatku součástek) a samozřejmě, nekonečné sledování pohádek. „Proč nemůžeme letět do vesmíru, když tam létají i opice?“ zeptal se mladší. Zhluboka jsem se nadechl. Nakonec jsme se shodli na „výpravě za pokladem“ na zahradě. Vyzbrojeni mapou (kterou jsem narychlo načmáral na ubrousek) a lopatkami (dětské plastové lžičky), vyrazili jsme. Pokladem byla krabička s bonbóny, kterou jsem tam schoval ráno. Trvalo jim to hodinu. Hodinu ticha! To byl triumf.
Odpoledne přišla na řadu kuchyně. „Tati, můžeme péct?“ zeptala se dcera s očima plnýma naděje. Věděl jsem, že to bude znamenat katastrofu, ale co se dá dělat. Souhlasil jsem. „Proč se do mouky dává vejce, když je to jen mouka?“ zaznělo od mladšího. Výsledek? Mouka všude. Na podlaze, na stropě, v srsti psa. Těsto na sušenky vypadalo spíš jako hromádka bláta a vonělo po něčem, co bych nechtěl ani pojmenovat. Ale děti byly nadšené. Hrdě mi ukazovaly své „mistrovské dílo“. Snědly jen jednu sušenku, zbytek skončil v koši. Ale ten pocit, že jsme něco tvořili společně, byl k nezaplacení. A úklid? Ten jsem si nechal na večer, s lahví vína a pocitem, že jsem přežil další den.
Jednoho deštivého odpoledne, kdy už jsem měl pocit, že mi z těch jejich hádek o ovladač praskne hlava, jsem se rozhodl pro radikální krok. „Digitální detox!“ oznámil jsem s dramatickým gestem. Děti na mě zíraly, jako bych jim oznámil konec světa. „Cože? Žádný tablet? Žádná televize? Proč?“ Z jejich hlasů zněla hrůza. Vytáhl jsem staré deskové hry. První půlhodina byla utrpení. Fňukání, protesty, pokusy o úplatek. „Proč musíme hrát tuhle starou hru, když můžu hrát na tabletu?“ Ale pak se stalo něco nečekaného. Začali hrát. A dokonce se smát. Objevili kouzlo „offline“ světa. Já jsem si mezitím v klidu vypil kávu a četl si knihu. Tři minuty. Ale byly to tři minuty mého života.
Největší výzvou bylo udržet si vlastní duševní zdraví. Občas jsem se přistihl, jak si v duchu počítám dny do září. „Proč je ten srpen tak dlouhý?“ šeptal jsem si. Nebo jak se snažím schovat v koupelně s telefonem, předstíraje, že mi volá šéf. Jednou jsem tam dokonce snědl celou tabulku čokolády. Nikdo se to nedozvěděl. A když už jsem byl opravdu na dně, zavolal jsem babičce. Babičky jsou záchranná síť rodičovství. Vždycky mají čas, vždycky mají radu a vždycky vezmou děti na pár hodin ven. A nikdy se neptají „proč?“, když jim jen řeknu, že už nemůžu.
Prázdniny jsou maraton, ne sprint. Jsou plné vzestupů a pádů, smíchu i slz (většinou mých). Ale když se na to podívám zpětně, ty nejcennější vzpomínky nevznikly na drahých výletech, ale v obyčejných okamžicích. Když jsme stavěli bunkr z polštářů v obýváku, když jsme skákali v kalužích v gumácích, nebo když jsme si jen tak povídali před spaním. Ty malé, nenápadné chvíle, kdy jsme byli prostě jen spolu. „Proč už musíme jít spát, když je taková legrace?“
A tak, když se blížil konec srpna, cítil jsem směs úlevy a nostalgie. Úlevy, že se vrátí rutina a já budu mít zase chvilku pro sebe. Nostalgie, protože vím, že tyhle bláznivé, chaotické prázdniny s dětmi už se nikdy nevrátí. A i když jsem občas měl pocit, že mi z toho všeho rupne hlava, vím, že ty vzpomínky si budu pamatovat navždy. A ta tabulka čokolády v koupelně? Ta se stala mým tajným rituálem.
