Článek
První lekce jógy pro začátečníky začala pro mě už doma. A přesněji v okamžiku, kdy jsem se před zrcadlem pokoušela najít něco na sebe, v čem nebudu vypadat jako člověk, který omylem zabloudil do sportovního oddělení. Nakonec jsem se rozhodla pro legíny, které byly o chlup těsnější, než bych si přála, a tričko, které mělo kdysi elastický výstřih… dnes už spíš jen výstřih.
Když jsem dorazila do sálu, první, čeho jsem si všimla, byl pach levandule a éterických olejů. Druhá věc? Lidé, kteří tam evidentně nebyli poprvé. Obzvlášť žena vpředu, štíhlá, elegantní, se sebevědomím člověka, který ví, že jeho tělo zvládne pozici, při níž by mě museli navštívit záchranáři.
„Ahoj, vítám tě,“ pozdravila mě instruktorka sladkým hlasem. Měla ten typ klidu, který v lidech budí respekt i podezření, že nikdy nezvedla hlas. „Jsi tu poprvé?“
„Ano,“ usmála jsem se. „Kurz pro začátečníky.“
„Skvělé.“ Mrkla. „Dnes to bude hodně jemné.“
Jemné. To slovo mě ukolébalo do falešného pocitu bezpečí. Postavila jsem se na podložku, rozhlédla se a připadala si… no, jako jediný člověk, který tu skutečně začíná.
Vlevo ode mě stála paní, která vypadala, že kdyby uviděla židli, raději si na ni nesedne, aby „neztratila pružnost“. Vpravo mladík, který se už zahříval tak, že jsem měla pocit, že přišel rovnou z gymnastické přípravy na olympiádu. A přímo přede mnou žena, která seděla se zkříženýma nohama tak dokonale, že jsem se okamžitě cítila fyzicky nedostatečná.
Instruktorka zatleskala. „Začneme lehkým protažením.“
To slovo lehké jsem si měla zakázat věřit.
První pozice kočičí hřbet. Vypadala jednoduše. Udělala jsem ji. A připadala jsem si hrdě. Ale pak všichni kolem začali přidávat „malé variace“, jak řekla instruktorka. Vlnili se, protahovali, dělali pohyby, které připomínaly tanec. Já mezitím jen dělala kočku, která spíš vypadala, že ji bolí záda.
„A teď přejdeme do prkna,“ pokračovala instruktorka jemným hlasem, který absolutně nekorespondoval s tvrdostí cviku.
Ostatní se ladně spustili do pozice prkna tak pevně, že by na nich člověk mohl rozkrájet cibuli. Já jsem se snažila držet, ale třásla jsem se tak, že kdyby do mě někdo strčil, pravděpodobně bych se rozpadla na jednotlivé dílky jako lego.
„A výdrž… pět… čtyři… tři…“
Ostatní byli stabilní jako betonové sochy.
Já? Já jsem v duchu počítala vlastní tep a přemýšlela, jestli je normální, že člověk slyší vlastní svaly prosit o odpuštění.
„Výborně,“ řekla instruktorka. „Uvolníme.“
Všichni uvolnili. Nádherně. Elegantně. Já se sesunula na podložku jako vyfouknutý balón.
Další pozice měla být prý snadná, pes hlavou dolů. Viděla jsem to tolikrát na fotkách! Vypadalo to pohodlně. Realita? Zjistila jsem, že moje hamstringy jsou kratší, než bych čekala, a moje zadní strana stehen sice neumí mluvit, ale kdyby uměla, určitě bych slyšela: „Tohle už nikdy nedělej!“
„Upravte pozici tak, aby byla příjemná,“ říká instruktorka a sama vypadá jako reklama na flexibilitu.
Já si upravila, ale rozhodně to příjemné nebylo. Spíš jako když se snažíte poskládat stavebnici způsoby, ke kterým nebyla určena.
A pak přišla chvíle, která mě definitivně usvědčila, že jsem jediný pravý začátečník v místnosti.
„Přejdeme do pozice holuba,“ oznámila instruktorka.
Holuba. Pozice, která vypadá jako půvabná socha rovnováhy.
Ostatní se sklonili dolů, nohu pokrčenou, druhou nataženou, hrudník otevřený, dýchání hluboké. A já? Já jsem se pokoušela svou nohu dostat do polohy, v níž by mě nezačala bolet v celé délce. V jednu chvíli jsem se naklonila, zakymácela, a přímo vedle mě paní ve fialových legínách s úsměvem zašeptala:
„Nebojte, první lekce je vždycky nejhorší.“
„Tohle je nejhorší?“ zašeptala jsem zpátky. „Co je tedy druhá? Výcvik kosmonautů?“
Zasmála se. Možná víc, než měla.
Když jsme se dostali do závěrečné relaxace, tzv. šavásany, kde se má člověk jen položit na záda a „vypnout“, byla jsem tak unavená, že jsem se bála, že usnu a začnu chrápat. Instruktorka chodila mezi námi, šeptala věty o uvolnění a dechovém klidu, ale já slyšela jen vlastní vnitřní hlas:
„Nikdy už nechoď na kurz pro začátečníky, pokud nejsou začátečníci opravdu začátečníci.“
Po hodině jsem vstala, svaly mě braly tak, že jsem se musela zvedat přes bok, což jsem viděla dělat hlavně seniory v dokumentech o rehabilitaci.
Instruktorka se usmála: „Tak jaké to bylo?“
„Otevřelo mi to mysl,“ řekla jsem.
„To je krásné.“
„A taky mi to otevřelo kyčle,“ dodala jsem. „Možná až moc.“
Ostatní si balili podložky s lehkostí, jako kdyby se přichystali běžet maraton. Já jsem svou smotala tak pomalu, že by se to dalo přenášet v přímém přenosu jako meditační program.
A přesto… když jsem šla domů, byla jsem ráda. Ne dokonale pružná, ne sebevědomá jako ti ostatní, ale pyšná na to, že jsem to přežila. A možná, možná že se vrátím.
Ale tentokrát si zjistím, jestli kurz pro začátečníky není náhodou určený pro lidi, kteří už ve skutečnosti začali dávno přede mnou.
