Článek
Na důchod jsem se připravovala. Šetřila jsem, pracovala přesčas, snažila se být zodpovědná. Celý život jsem si říkala, že když budu poctivá, stát se o mě postará. Že ten konec pracovní kariéry bude klidný, zasloužený. Místo toho mi jednoho rána přišel dopis. Výměr důchodu. A s ním pocit, že celý můj život, ta léta dřiny a odříkání, byly jeden velký, špatný vtip.
Obálka ležela na stole. Nevinná, bílá obálka s úředním razítkem. Ale věděla jsem, co se uvnitř skrývá. Otevřela jsem ji s rozklepanýma rukama. A pak jsem to uviděla. To číslo. Částka, která měla být odměnou za desítky let práce, za nespočet probdělých nocí, za to, že jsem vždycky platila daně a odvody. Číslo, které bylo tak směšně nízké, až mi to vehnalo slzy do očí.
V tu chvíli se mi v hlavě přehrál celý život. Vzpomněla jsem si na svou první práci, plnou nadšení a velkých plánů. Na to, jak jsem se snažila vychovávat děti, platit účty a zároveň si budovat kariéru. Na nekonečné přesčasy, na víkendy strávené v práci, aby bylo na dovolenou, na lepší školu pro děti, na důstojný život. Vždycky jsem věřila, že se to vyplatí. Že to má smysl.
Najednou to smysl ztratilo. Všechna ta léta, kdy jsem si odtrhávala od úst, abych něco ušetřila, kdy jsem si odpírala luxus, abych měla „na stáří“. Teď mi ten papír říkal, že to bylo k ničemu. Že všechny ty oběti byly marné. Že ta poctivost, se kterou jsem přistupovala k životu a k práci, je v podstatě jen k smíchu. Jak mám z téhle částky žít? Platit nájem, jídlo, léky? To je jako výsměch.
Cítila jsem obrovskou nespravedlnost. Vždyť kolem sebe vidím lidi, kteří nikdy nepracovali tolik, kteří se vyhýbali odvodům, a teď jsou na tom dost možná lépe než já. Ti, kteří si uměli „zařídit“ věci, zatímco já jsem se snažila hrát podle pravidel. A výsledek? Jsem za blázna. Za naivku, která věřila, že systém funguje.
Můj sen o klidném důchodu, o cestování, o tom, že budu mít čas na vnoučata a koníčky, se rozplynul. Místo toho mě čeká počítání každé koruny, obavy z rostoucích cen a neustálé přemýšlení, jak vyjít s tak málem. Vždycky jsem se bála být závislá na dětech, a teď se zdá, že to bude nevyhnutelné. To je asi nejhorší pocit. Pocit bezmoci.
Volala jsem na úřad, snažila se to pochopit. Vysvětlovali mi složité vzorečky, průměry platů, koeficienty. Mluvili o spravedlnosti systému. Ale já jsem žádnou spravedlnost neviděla. Viděla jsem jen čísla, která mi říkala, že moje hodnota v tomhle systému je takhle malá. Že moje celoživotní úsilí se smrsklo na pár drobných.
Byla to tvrdá rána. Najednou jsem se cítila využitá a zrazená. Zrazená systémem, kterému jsem věřila. Cítila jsem se jako oběť, která dřela pro někoho jiného, a teď, když už jsem nepotřebná, mě prostě odhodili. Humor se v tomhle případě hledá těžko. Je to spíš takový ten hořký úsměv, co říká: „Tak tohle se mi povedlo. Dřela jsem celý život a teď jsem na tom hůř než ti, co se flákali.“
Přesto se ale snažím najít v sobě sílu. Tohle mě sice srazilo na kolena, ale nenechám se tím zničit. Najdu způsob, jak se s tím vyrovnat. Možná si najdu nějakou brigádu, možná se naučím ještě víc šetřit. Možná budu méně cestovat, ale zato s větším vděkem za každý zážitek. A hlavně – budu se snažit užívat si každý den, i když je ten výměr důchodu takovým „vtipem“. Protože ten život, ten skutečný život, je přece jenom můj. A ten mi nikdo nevezme, ať už na papíře stojí cokoli.
