Článek
Ach, ty návštěvy u budoucí tchyně. Klasika. Člověk se snaží udělat co nejlepší dojem, je milý, usměvavý, chválí každý detail interiéru a snaží se předvést, že je ten nejlepší partner pro jejich dítko. Já to znám, už jsem to párkrát zažila. Ale tahle návštěva u Lukášovy mámy, to byl jiný level. Level „dietní jídlo“.
Přijela jsem k nim v sobotu odpoledne. Vzorně, s malou kytičkou a lahví vína, co jsem předtím hodinu vybírala v obchodě. Dveře mi otevřela Lukášova máma, usměvavá, ale takovým zvláštním, jakoby skenujícím pohledem. Ten pohled jsem znala. To je ten pohled, co říká: „No jo, takže tohle je ona. Uvidíme, co je zač.“
Všechno probíhalo podle plánu. Seděli jsme v obýváku, povídali si o všem a o ničem. Lukáš se snažil být oporou, ale viděla jsem, že je taky trochu nervózní. A pak přišel ten moment. Večeře.
Šli jsme do jídelny a na stole už bylo připraveno spousta jídla. Vonělo to skvěle. Pečené brambory, maso, omáčka, saláty. Klasická česká hostina. V duchu jsem si gratulovala, že jsem si ráno nedala moc velkou snídani. Ale pak jsem si všimla, že na jednom místě je talíř, který vypadá trochu jinak.
Zatímco ostatní si nabírali z velkých mís, Lukášova máma ke mně přistoupila s úsměvem a v ruce držela malý, úhledný talířek. „Pro tebe jsem připravila speciální jídlo, drahoušku,“ řekla a položila mi ho před nos.
Na talíři ležel malý kousek grilovaných kuřecích prsou, několik plátků okurky a dva malé kousky papriky. Žádné brambory. Žádná omáčka. Žádný salát z majonézy. Prostě jenom kuřecí a zelenina. Dietní. Naprosto dietní.
V tu chvíli mi v hlavě začala houkat poplach. Co to? Proč? Vždyť já na žádné dietě nejsem! Nikdy jsem jí to neřekla. Lukáš taky ne. Koukla jsem na Lukáše, který seděl naproti a snažil se tvářit, že si ničeho nevšiml. Ale viděla jsem, jak mu cuká koutek. On to věděl!
„Jé, děkuji, paní Nováková, to je od vás milé,“ vykoktala jsem a snažila se o co nejvíc vděčný úsměv. Ale uvnitř jsem si připadala jako pokusný králík na nutričním výzkumu.
„Ale samozřejmě! Vím, že mladé holky si na to dneska potrpí,“ pronesla Lukášova máma a mrkla na mě. Mrknutí! To už jsem nevěděla, jestli se mi snaží naznačit, že mě chápe, nebo jestli si ze mě dělá legraci.
Lukáš se mezitím začal nervózně vrtět na židli. „Mami, vždyť Hanka žádnou dietu nedrží,“ snažil se zachránit situaci.
„Ale no tak, Lukáši, buď diskrétní! Však víš, jak to dneska je. Všechny se chtějí udržovat. A je to tak správně, hezky štíhlé nožky,“ odpověděla mu máma a s úsměvem se na mě podívala. A já jsem si připadala jako na módní přehlídce, kde jediný doplněk je talířek s dietní večeří.
Cítila jsem, jak se mi horko nalévá do tváří. V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty čokolády, co jsem snědla minulý týden, a na to, jak jsem si včera večer dopřála velkou pizzu. A teď jsem tu seděla s grilovaným kuřetem a okurkou, zatímco ostatní si cpali pusu bramborami a masem s omáčkou.
Snažila jsem se jíst s grácií. Každé sousto jsem žvýkala pečlivě, jako kdybych si to užívala. Ale ve skutečnosti jsem přemýšlela jen o tom, co Lukášova máma si o mně myslí. Vidí mě jako nějakou, co potřebuje shodit? Myslí si, že jsem se za Lukášem přiloudila, abych se u nich vykrmila?
Večeře plynula dál a já se snažila zapojit do konverzace. Lukáš se mě několikrát pokusil zachránit tím, že mi nabídl kousek svých brambor, ale jeho máma ho vždycky propíchla pohledem a řekla: „Lukáši, neblázni, Hanka má svoje speciální jídlo.“ No to mám. Speciálně trapné.
Nakonec jsem to dietní jídlo snědla. Vypadalo to, že je to jediné, co mohu udělat. Snažila jsem se působit nenuceně, jako že je to naprosto normální, jíst jen grilované kuře a okurku, zatímco ostatní si pochutnávají na všem možném. Když jsme se pak přesunuli k dezertu, Lukášova máma mi s úsměvem nabídla ovocný salát, zatímco ostatní dostali kousek domácího koláče. Ovocný salát. Skvělé. Celý večer jen zdravá výživa.
Když jsme se loučili, Lukášova máma mě objala. „Jsem ráda, že jsi přišla, drahoušku. A neboj, příště ti připravím zase něco speciálního. Možná nějaké krůtí maso s brokolicí, co říkáš?“
Jen jsem se usmála a přikývla. A v autě jsem se na Lukáše podívala s výrazem, který říkal všechno. „Takže, co to bylo?“
Lukáš se jen uchechtl. „No, máma prostě někdy… myslí to dobře.“
„Myslí to dobře? Ona si myslí, že jsem tlustá, že jo?!“
„Ne, lásko, ne! Ona jenom… má takové ty staromódní představy o tom, co by měla jíst mladá, hezká slečna, aby si udržela linii. A taky si myslí, že jsi hrozně zdravá a dbáš na sebe. To je spíš kompliment, víš?“
No, kompliment to v tu chvíli moc nevypadalo. Spíš jako studená sprcha. Ale nakonec jsem se nad tím zasmála. Protože co jiného zbývá? Příště si k nim vezmu vlastní talíř. A plný brambor. Nebo radši celou pizzu. A jestli mi Lukášova máma řekne, že to není dietní, tak jí řeknu, že dělám výzkum na téma „reakce tchyně na porušování dietního režimu“. A to už je vědecká záležitost, že ano. A na to už snad nebude mít co říct.
