Článek
Telefon zavibroval a já s úsměvem sáhla po mobilu, čekajíc na zprávu od manžela. Na displeji se rozsvítilo oznámení: „Miláčku, stýská se mi.“ Srdce mi poskočilo, ale jen na vteřinu. Číslo nebylo jeho. V ten moment se mi v hlavě rozjely desítky scénářů, od romantické chyby až po pokus o podvod. Místo, abych zpanikařila, jsem se rozhodla vzít to s humorem a lehkostí, ostatně, co jiného mi zbývalo. Víte, člověk si v takovou chvíli uvědomí, že moderní technologie, ačkoliv skvělé, dokážou být pěkně zrádné a plné nečekaných překvapení.
První myšlenka byla samozřejmě na podvod. Kdysi mi volali, že jsem vyhrála zájezd do Karibiku, stačilo jen poslat deset tisíc. Tentokrát to ale působilo mnohem osobněji, a to byl ten kámen úrazu. Chtěl někdo vyprovokovat reakci? Zjistit, jestli jsem doma sama? Nebo to byla jenom shoda náhod? Začala jsem si představovat, jak asi vypadá ten „miláček“, kterému je zpráva určena. Možná je to nějaká mladá, blonďatá kráska s plážovou vlnou ve vlasech a dokonalou manikúrou, a já jsem jí omylem ukradla romantický moment. Nebo je to spíš unavená manažerka, co celý den dřela, a zpráva od jejího milého je to jediné, co ji drží nad vodou.
Druhá myšlenka byla, že se někdo jen spletl. To se přece stává. Někdo špatně napsal číslo, stiskl odeslat a zpráva přistála u mě. Mohla jsem to ignorovat, smazat a zapomenout, ale něco ve mně mi říkalo, že to musím trochu prozkoumat. Nebojte, neplánovala jsem z toho udělat detektivní román, ale zvědavost zvítězila. Představila jsem si, jak by vypadala ideální odpověď. „Špatné číslo, ale stýská se i mně, takže to beru osobně.“ Nebo „To je hezké, ale můj manžel sedí vedle mě a nevypadá, že by se mu stýskalo.“ Nakonec jsem se rozhodla pro neutrální a slušnou variantu: „Myslím, že jste se spletl/a.“ Odeslala jsem zprávu a s očekáváním sledovala, co se stane. Během několika minut mi přišla odpověď: „Jé, omlouvám se, to mě mrzí! Jsem strašně nešikovná, chtěla jsem to poslat bráchovi.“ Bráchovi? Miláčku a bráchovi? To mě na chvíli zmátlo, ale pak mi to došlo. Všichni přece známe ty sourozenecké vtípky a oslovování. Nechtěla jsem se do toho už víc zamotávat, takže jsem jen odepsala: „V pořádku, stává se.“
Celá situace mě donutila zamyslet se nad tím, jak jsou naše digitální identity křehké a jak snadno se můžeme stát součástí cizího příběhu. Nikdy nevíte, kdo sedí na druhé straně a jestli má opravdu čisté úmysly. Ale v mém případě to byl jen nevinný omyl. Místo abych se trápila, začala jsem o tom vtipkovat. Manželovi jsem o tom řekla, až když jsme seděli večer u vína. „Představ si, dnes mi psal jeden miláček, že se mu stýská,“ začala jsem. Podíval se na mě s pozdviženým obočím a já mu ukázala mobil. „Jejda, to je ale omyl,“ zasmál se a objal mě. „Já to ani nevím, že se mi stýská, když jsi vedle mě.“ A to byla ta nejlepší tečka za celým dnem. Nakonec to nebyl žádný skandál, žádná drama, jen humorná epizoda, která mi připomněla, jak je důležité mít nadhled. Všechno nemusí být hned černobílé a svět není plný podvodníků a nevěrníků. Někdy se prostě jen někdo splete a pošle „miláčku“ bráchovi. Je to sice vtipné, ale také to ukazuje, jak je naše komunikace rychlá a někdy i neosobní. Mnohem lepší je se o tom zasmát a vzít si z toho ponaučení, než se nechat unést negativními emocemi. A víte co? Od té doby se pokaždé, když mi přijde zpráva, podívám na číslo, abych se ujistila, že je od toho správného „miláčka“.
