Článek
V životě člověk občas potřebuje utéct. Ne před problémy, spíš před tou nudnou rutinou, co se vám plíživě zakusuje do duše. Před pocitem, že každý den je stejný, že už vás nic nepřekvapí. A tak jsem si jednoho deštivého podzimního večera, když jsem seděla v kavárně a dívala se na kapky stékající po okně, řekla: „Dost!“
Jsem Tereza. Tehdy mi bylo dvacet pět a za sebou jsem měla pár let v práci, co mi sice platila složenky, ale nic víc. Žádnou radost, žádné vzrušení. A tak jsem se rozhodla. Sbalila jsem si krosnu, koupila jednosměrnou jízdenku do Bratislavy a odtamtud už to mělo jít dál, jen tak, po vlastní ose. Stopem. Kam? Na Balkán. Proč zrovna tam? Lákala mě ta divokost, ta nespoutanost, ta historie, co dýchá z každého kamene. A hlavně, chtěla jsem zažít něco, na co jen tak nezapomenu.
První dny byly jako splněný sen. Slovensko, Maďarsko… ti lidé byli úžasní. Zastavovali mi řidiči kamionů, studenti, manželské páry na výletě. Vyprávěli mi své příběhy, nabízeli jídlo, kafe. Cítila jsem se volná jako pták. Vítr ve vlasech, slunce na kůži a ta nekonečná silnice před sebou. To bylo to, co jsem potřebovala.
Srbsko bylo trochu jiné. Víc drsné, ale pořád fascinující. Katedrály, stará města, hory. A pak přišla ta myšlenka: „A co takhle Albánie?“ Slyšela jsem o ní spoustu historek. Že je nebezpečná, že tam lidé na turisty koukají divně, že je to prostě jiný svět. Ale přesně to mě lákalo. Chtěla jsem to zažít na vlastní kůži.
Vzpomínám si na ten hraniční přechod. Bylo pozdní odpoledne, slunce se už sklánělo k obzoru a obloha se barvila do oranžova a fialova. Z té druhé strany, z Albánie, se táhly jen nekonečné pusté kopce. Jako bych vstupovala do jiného světa. První zážitky byly… rozporuplné. Lidé tam byli neskutečně pohostinní. Když jsem se ztratila v nějaké malé vesnici, hned mě někdo pozval na kafe, na jídlo. Děti na mě mávaly a smály se. Ale zároveň tam byl takový ten pocit nejistoty. Každý se mi snažil pomoct, ale zároveň jsem cítila, že jsem tam cizinec. Že nerozumím těm pravidlům, těm gestům, tomu, co se děje pod povrchem.
A pak přišel ten den, kdy se mi zdálo, že jsem udělala největší chybu v životě. Bylo to nedaleko Skadaru, krásného města u jezera. Snažila jsem se dostat dál na jih, do hor. Stála jsem u silnice, palec nahoru, jako už tolikrát. Projížděla auta, ale nikdo nezastavoval. Slunce už se začalo schovávat za kopce a já jsem cítila, jak se mě zmocňuje panika. Věděla jsem, že bych neměla zůstávat venku, když se setmí. Nakonec mi zastavil starší muž v hodně ojetém autě. Vypadal… no, řekněme, že nevypadal moc příjemně. Měl takový ten tvrdý výraz v očích. Ale já jsem byla zoufalá. Nastoupila jsem. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. Seděl tam s ním ještě jeden mladší chlap, s takovým zvláštním úsměvem na tváři. Mluvili albánsky, samozřejmě. A já jsem jim vůbec nerozuměla. Snažila jsem se na ně mluvit anglicky, ale jen se na mě dívali. A smáli se. Ten starší muž se mi podíval do očí a pak se začal dotýkat své peněženky. Naznačoval, že mi chce zaplatit. Že si mě chce koupit? Nebo že se mám já bát o své peníze? V tu chvíli jsem nevěděla, co si myslet. Jen jsem cítila, jak mi buší srdce. Začali zrychlovat. A odbočili z hlavní silnice na nějakou prašnou cestu. Do kopců. V tu chvíli jsem si byla jistá, že je konec. Že tohle je ta chvíle, kdy se stane něco hrozného. Ruce se mi potily, dech se mi zrychlil. V hlavě mi probleskla všechna ta varování, co jsem slyšela o Albánii. O těch lidech, o té bídě, o tom, že tam neplatí žádná pravidla. Litovala jsem, že jsem sem vůbec jela. Začala jsem se třást. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ale snažila jsem se zůstat silná. Snažila jsem se vypadat klidně. Co kdybych jim řekla, že chci vystoupit? Co kdybych se snažila utéct? Byla jsem v úplné pustině, daleko od všeho. Jeli dál a dál. A já jsem jen seděla a dívala se z okna na tu nekonečnou tmu, co už se snášela na krajinu. Pak auto zastavilo. U nějaké staré, polorozpadlé chaty. Vypadala, jako by tam nikdo nežil. Oba muži vystoupili. Mně se zastavilo srdce. Chtěla jsem taky vystoupit, utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Jeden z nich se ke mně otočil a něco mi řekl. Nerozuměla jsem. Ale v jeho hlase nebyla žádná hrozba. Ukázal na chatu. A pak na hodinky. Myslela jsem, že si dělají legraci. Že mě tu nechají. Že je to past.
Ale pak přišla stará žena. Vypadala mile, měla laskavé oči. Usmála se na mě a ukázala mi, ať jdu dovnitř. A tam… tam na mě čekala večeře. Jednoduchá, ale horká a voňavá. Sedli jsme si ke stolu. Oni mluvili albánsky, já anglicky, ale nějakým zázrakem jsme si rozuměli. S gesty, úsměvy. Pochopila jsem, že mě nechtěli ublížit. Že mi jen chtěli nabídnout jídlo a nocleh. Že mě prostě chtěli pozvat, aby mi pomohli, protože jsem se ocitla v nouzi. To gesto s peněženkou? To bylo nejspíš jen nedorozumění, snaha nabídnout mi něco navíc, nebo se ujistit, že mám, co potřebuji. Strach mě najednou opustil a vystřídala ho neskutečná úleva. A pak stud. Stud za to, jak jsem si o nich myslela to nejhorší. Že jsem se nechala unést předsudky. Byli to obyčejní, dobří lidé, kteří mi chtěli pomoct. Ráno jsem se probudila odpočinutá. Na stole na mě čekala snídaně. Sýr, čerstvý chléb, olivy. Bylo to nejlepší jídlo, co jsem kdy jedla. Ten starší muž mě pak odvezl zpátky na hlavní silnici. A když jsem vystupovala, podívala jsem se mu do očí. Tentokrát jsem v nich neviděla nic, jen takovou zvláštní moudrost a klid. Poděkovala jsem mu. A myslím, že mi rozuměl.
Projela jsem stopem celý Balkán. Viděla jsem nádherná místa, potkala úžasné lidi. Ale ten největší strach jsem měla v Albánii. A zároveň tam jsem zažila i tu největší lekci. Lekci o tom, že bychom neměli soudit lidi podle předsudků nebo podle toho, co o nich slyšíme. Že bychom se měli nechat překvapit. Že laskavost a lidskost nezná hranice. Od té doby se na svět dívám jinak. S otevřenějšíma očima, s menšími předsudky. A vím, že dobro se najde i tam, kde ho nejméně čekáte. A že i když se někdy bojíte, stojí za to jít dál a nechat se životem vést. Protože právě ty nečekané zážitky vás posunou dál. A ty, co vás nejvíce vyděsí, vás nakonec naučí nejvíce.
