Článek
Pronajala jsem pokoj studentce, protože se mi zdálo, že v mém bytě začíná být příliš velké ticho. Po smrti manžela zůstalo mezi zdmi prázdno, které ani rádio nedokázalo vyplnit. A tak když se u dveří objevila Lea, drobná, zdvořilá dívka s batůžkem, úsměvem a lehkou nervozitou v očích, připadalo mi to jako dobré znamení. Mít v bytě někoho mladého, někoho, kdo chodí po chodbě rychlým krokem a vrací se s historkami ze školy, mi najednou dávalo směr.
První týdny byly hezky obyčejné. Lea byla slušná, trochu zamlklá, ale vždy se usmála, když procházela kolem. Jednou mi přinesla z pekárny skořicovou rolku, prý že ji měli dvě za cenu jedné. Seděly jsme spolu v kuchyni a ona vyprávěla o tom, jak studuje grafiku, jak ji fascinuje způsob, jak se světlo láme na předmětech, a jak chce jednou ilustrovat knihu. Poslouchala jsem ji a připomínala si, jaké to je mít život ještě celý před sebou. Bylo mi s ní skutečně veseleji.
Jenže pak jsem si začala všímat drobností. Vracela se později a později, někdy až ve dvě ráno. Myslela jsem, že je to studentský život, nechtěla jsem být ta protivná paní domácí, která hlídá kliky dveří. Jednou jsem ji však slyšela šeptat na chodbě. Nešlo o běžný rozhovor. Hlas byl naléhavý, cizí. Když jsem otevřela dveře ložnice, aby zjistila, zda je vše v pořádku, zvuk okamžitě utichl. V tu noc jsem usínala pomalu.
Další dny si přinesla domů starý kufr. Byl těžký, slyšela jsem, jak s ním zápasí. Nabídla jsem pomoc, ale odmítla. Její pohled byl jiný, unavený, jakoby neklidný. Měla kruhy pod očima a ze svého pokoje už tak často nevycházela. Párkrát jsem zaslechla, jak se s někým hádá po telefonu, hlas potlačený, ale ostrý.
Když jsem se jí na to opatrně zeptala, usmála se, že jen řeší školní projekt a že jsem nejlepší domácí na světě, protože se moc nevyptávám. Ta věta měla být lichotka, ale zněla jako varování.
A pak přišla ta noc.
Vzbudil mě zvuk, který jsem nedokázala ihned identifikovat, něco mezi boucháním a táhlým skřípáním. Otevřela jsem oči s pocitem, že mě někdo volá jménem, ale když jsem se posadila, byt byl tichý. Jenže ne úplně. Z jejího pokoje vycházel tlumený šramot, jako by někdo posouval nábytek nebo se přehraboval v kupě věcí.
Zaklepala jsem na její dveře. „Leo? Jsi v pořádku?“ Žádná odpověď.
Dveře byly zamčené. To jsem věděla, protože je vždycky zavírala, ale tentokrát jsem cítila, jak mě po zádech stéká nepříjemné mravenčení. Znovu jsem klepla. Silněji.
„Leo, slyšíš mě?“
A pak jsem uslyšela něco, co mi rozbušilo srdce: vzlyk. Jeden jediný, rychlý, jakoby se ho snažila spolknout.
„Odemkni,“ vydechla jsem. „Prosím.“
Uvnitř se dveře lehce zachvěly, jako by se o ně někdo opřel, a potom ticho. Tak hluboké, že jsem slyšela vlastní dech. A pak druhý zvuk, mnohem horší: jakoby někdo odtáhl těžký kufr po podlaze. Ten kufr.
Tahle kombinace mě přiměla zavolat policii. Nechtěla jsem, ale moje intuice byla hlasitější než vlastní strach, že budu za hysterickou důchodkyni.
Když policisté dorazili, otevřeli dveře páčidlem. Lea stála uprostřed pokoje, jako přimražená, ve tváři strach a únava. Kufr byl otevřený a uvnitř byla změť oblečení, knih, starých fotografií a věcí, které působily, jako by byly narychlo sebrané z více míst. Policisté se jí ptali, jestli má u sebe doklady. Ptali se, proč má věci, které nejsou její. Ptali se takovým tónem, ze kterého vás zamrazí.
Ukázalo se, že Lea nebyla jen studentka ve stresu. Poslední měsíc zmizelo z několika bytů v okolí pár drobností, nic velkého, nic, o čem by se psalo v novinách. Ale dost na to, aby se o tom vědělo. A některé z těch předmětů se našly právě v jejím kufru.
Nechtěla krást. Tedy alespoň ne v tom smyslu, jak si člověk běžně představí zloděje. Později jsem se dozvěděla, že to byla směs paniky, dluhů, zoufalství a špatných lidí kolem ní. Ale to už neměnilo nic na tom, že tu noc ji policie odvedla. A že její pokoj zůstal prázdný a zvláštně studený.
Po jejím odchodu jsem si sedla do kuchyně. Můj byt byl opět tichý, ale tentokrát to ticho nebylo klidné. Bylo těžké, jako by se usadilo všude kolem. Celou noc jsem nespala. Říkala jsem si, jestli jsem mohla něco poznat dřív, udělat něco jinak. Ne proto, abych si zachránila majetek, ale abych zachránila ji.
A možná sebe.
Pokoj jsem nechala prázdný několik měsíců. Ne proto, že bych se bála. Ale protože jsem pochopila, že někdy člověk pozve do života někoho s nadějí, že zvedne náladu a místo toho mu ten někdo ukáže, jak málo opravdu ví o lidech. A o sobě.
Sen o veselém domově se změnil během jediné noci. A já od té doby nikdy neusnula bez toho, abych si dvakrát zkontrolovala, že jsou všechny dveře zamčené.
