Článek
Je neděle, jeden z těch líných slunných dnů, kdy se těšíte, že konečně strávíte odpoledne v klidu s knížkou a hrnkem kafe. Manžel Petr zrovna dodělával oběd – jeho proslulé špagety bolognese, které voněly po celém bytě. Idylka jako z reklamy. A pak se to stalo. Zazvonil zvonek. Dlouze, drze, s takovou naléhavostí, že jsem málem vyhodila kafe z ruky. Podívala jsem se na Petra, on na mě. Nikdo nečekal návštěvu. V tu chvíli se ozvaly hlasy z chodby a já už věděla. Květa.
Květa je moje sestřenice. Svobodná, vždycky plná „energie“ a hlavně – matka desetiletého Filípka. Filípek je ztělesnění všeho, co si pod slovem „nevychovaný“ představíte. Když mu bylo pět, říkávala jsem mu Tornádo F. Dneska už je to hurikán pátého stupně. Květa se usmívala od ucha k uchu, ruce plné tašek, a za ní stál Filípek s výrazem, jako by právě dobyl cizí planetu. „Ahoj! My jsme se stavili! Jeli jsme kolem, tak jsem si říkala…“ A já věděla, že se to neděje jen tak. Květa nikdy „nejela kolem“. Květa vždycky přišla, když měla potřebu. A tahle potřeba obvykle znamenala, že u nás zůstane. Dlouho.
Hned ve dveřích se Filípek rozběhl do bytu, jako by ho pronásledovali. „Jééé, počítač! Smím si zahrát?!“ Vletěl do obýváku a bez zeptání zapnul Petrovu herní konzoli. Petr, se ztuhlou lžící od omáčky v ruce, jen nevěřícně koukal. „Ahoj, Květo,“ vyhrkl jsem s nuceným úsměvem. Květa si mezitím odložila tašky, jednu po druhé, na náš konferenční stolek. V jedné evidentně měla jídlo, v druhé oblečení, a z té třetí vykoukla hlava jejího nového psa – jezevčíka, který vypadal, že je stejně zmatený jako my. „To je Ťapka! Takovej hodnej, že jo?“
Špagety, které Petr s láskou vařil, skončily v propadlišti dějin. Filípek odmítal jíst „nějaké nudle“ a vyžadoval pizzu. Květa se omluvně usmívala. „On to prostě nejí, víš. Má svoje chutě.“ Takže zatímco my jsme jedli vychladlé špagety, Květa volala pizzu, a Filípek u toho hlasitě komentoval hru na Petrově konzoli. O chvíli později se na zemi objevily kousky pizzy, a Ťapka, ten hodnej jezevčík, se je snažil sežrat dřív, než jsme stačili mrknout.
Večer byl ještě horší. Filípek se nechtěl odlepit od konzole, Květa si zatím povídala o svých životních karambolech a já se snažila ignorovat fakt, že Ťapka značkuje rohy našeho nábytku. „Ale notak, Filípku, už jdi spát,“ zkusila jsem. „Neeee! Já chci hrát!“ Květa se jen usmála. „No jo, on je takovej… živější.“ Nakonec se Filípek složil u konzole, Ťapka mu usnula v klíně a Květa si pustila televizi na plné pecky. My s Petrem jsme zalezli do ložnice, kde jsme se jen nevěřícně dívali do stropu. Klidný nedělní večer? Zapomeňte.
Druhý den ráno to pokračovalo. V koupelně nebylo nic, jen rozpatlaná zubní pasta, a kuchyň vypadala, jako by se jí prohnalo stádo divokých koní. Filípek už v sedm ráno hledal televizi a Ťapka se rozhodla, že její nová toaleta bude náš koberec v obýváku. Květa mezitím vesele žvatlala o tom, že „asi ještě zůstaneme“, protože „je to tady tak příjemné“.
Když Petr v poledne, s očima podlitýma krví, naznačil, že by bylo fajn, kdyby si Filípek hrál venku, Květa se tvářila uraženě. „Ale vždyť on se jenom baví! Co jsi tak nervózní?“ V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítila žárovka. Nebude to jednoduché, ale musíme to ukončit. Nenápadně jsem začala mluvit o tom, jak máme zítra brzy ráno schůzku mimo město a musíme vstávat ve čtyři. Petr se okamžitě chytil. Začali jsme přehnaně zívat, stěžovat si na únavu a připravovat „cestovní“ tašky. Květa se tvářila zklamaně, ale nakonec, po několika hodinách pasivní rezistence a asi deseti „fakt musíme jít brzy spát“, pochopila náš signál.
Odjeli. Po jejich odjezdu jsme byt museli dekontaminovat, umýt každý kout a vyvětrat pach psa. Ale ten klid. To ticho. Bylo to, jako bychom se právě vrátili z hlasitého večírku. Od té doby, když zazvoní zvonek v neděli odpoledne, nejdřív se podíváme kukátkem. A když vidíme Květu, děláme, že nejsme doma. Protože občas je klid k nezaplacení.
