Článek
Byla jsem mladá, ambiciózní a tak trochu naivní, když jsem začala pracovat jako asistentka ředitele v jedné docela velké firmě. Rychle jsem se učila, a i když jsem měla občas pocit, že se topím v papírech, bavilo mě to. A pak se objevil on – pan ředitel. Vysoký, charismatický, s uhrančivým pohledem a úsměvem, který dokázal rozsvítit celou místnost.
Ze začátku to byla čistě profesionální rovina. Schůzky, prezentace, káva. Postupem času se ale naše rozhovory protahovaly. Z pracovních témat jsme plynule přešli na osobní. Zjistila jsem, že má smysl pro humor, že miluje stejné filmy jako já, a že si pod tou maskou seriózního šéfa schovává docela obyčejného chlapa, který řeší starosti jako každý jiný. A já se začala zamilovávat. Pomalu, nenápadně, ale nezadržitelně.
Věděla jsem, že je ženatý. Měl dvě děti, o kterých občas mluvil s takovou zvláštní melancholií. Ale v té době jsem na to nebrala ohled. Byla jsem zamilovaná a viděla jsem jen nás dva. Věřila jsem, že to, co cítíme, je silnější než jakékoliv překážky. Že to je pravá láska, která si zaslouží bojovat. A tak jsem bojovala.
Nebudu lhát, aktivně jsem usilovala o jeho pozornost. Prodlužovala jsem pracovní dobu, vymýšlela záminky k dalším schůzkám, snažila se být neodolatelná. Možná to zní vypočítavě, ale pro mě to v té chvíli byla jen snaha získat to, co jsem si myslela, že mi patří. Neměla jsem žádné výčitky. Jeho manželku jsem neznala, a vlastně mě ani moc nezajímala. Viděla jsem jen jeho, zmateného, rozpolceného, ale přesto přitahovaného ke mně.
Trvalo to pár měsíců. Plných tajných schůzek, ukradených pohledů a narůstajícího napětí. Pak se rozhodl. Jednoho dne přišel do kanceláře a oznámil, že odchází od rodiny. Bylo mi ho líto, to ano. Ale převládala ve mně obrovská úleva a radost. Konečně jsme mohli být spolu.
Okolí reagovalo různě. Někteří kolegové se na mě dívali s despektem, jiní se tvářili, že se jich to netýká. Pro mě to ale bylo jako vyhrát v loterii. Můj šéf, můj idol, teď byl jenom můj. Vzali jsme se do roka a do dne. Byla to krásná svatba, i když komorní. Žádní jeho příbuzní, jen pár mých nejbližších. Věděla jsem, že to nebude snadné, ale plula jsem na vlně štěstí. Pro mě bylo jasné, že náš příběh je důkazem, že pro opravdovou lásku se zkrátka vyplatí obětovat.
Během pár let jsme měli dvě krásné děti. Přesně jsem si pamatovala, jak o nich dřív mluvíval. Teď jsme měli ty naše. Odešla jsem na mateřskou a starala se o domácnost a děti. Můj muž dál řídil firmu, cestoval, byl zaneprázdněný. Občas jsem si postesknula, že ho moc nevidím, ale chápala jsem. Máme děti, hypotéku, musí se otáčet. A já? Já jsem se oddala mateřství. Bylo to krásné období, i když náročné.
Když se mi blížil konec mateřské, začala jsem přemýšlet o návratu do práce. Firma se mezitím rozrostla a můj muž potřeboval novou asistentku, která by mu pomohla s náporem práce. Nastoupila mladá dívka. Jmenovala se Lucie. Byla energická, usměvavá a… krásná.
Zpočátku jsem jí moc nevěnovala pozornost. Byla to prostě nová kolegyně, co mu pomáhala s papírováním. Ale pak jsem si začala všímat drobností. Prodloužené pracovní doby. Častějších schůzek. Zvláštního lesku v očích mého muže, když o ní mluvil. A ty stejné melancholie, s jakou kdysi mluvil o svých prvních dětech, se teď objevovaly v souvislosti s našimi dětmi. Historie se opakovala.
Jednoho večera, když jsem seděla v obýváku a čekala na jeho příchod, mi to všechno došlo. Ten stejný scénář, jen s jinými herci. Najednou jsem viděla tu předchozí manželku. Cítila jsem její bolest, její zradu. Bylo mi zle. Všechny ty výčitky, které jsem dřív neměla, se najednou valily ven jako lavina.
A pak to oznámil. Seděli jsme u večeře s dětmi, a on, s pohledem upřeným na talíř, řekl, že odchází. Od nás. Od dětí. Znovu. Tentokrát kvůli Lucii. Ta ho odloudila. Stejně jako já před lety odloudila jeho.
Svět se mi zhroutil. Ta hořká pilulka osudu, kterou jsem před lety s lehkostí podala jiné ženě, se mi teď vrátila. A byla mnohem, mnohem horší. Seděla jsem tam, s očima plnýma slz a dívala se na naše děti, které nechápaly. A já jsem věděla, že tohle je karma. Že jsem si to zasloužila.
Dneska už žiji sama s dětmi. On je s Lucií. Slyšela jsem, že se jim narodilo miminko. A já? Já se snažím jít dál. Ale ta lekce? Ta mi zůstane navždy. Že to, co uděláš druhým, se ti jednou může vrátit. A že někdy, když se snažíš získat všechno, nakonec ztratíš to nejdůležitější. A výčitky? Ty mě teď provázejí každý den.
