Článek
Tak si představ. Klidné odpoledne, sluníčko svítí, kafe voní a já si spokojeně přemítám o životě. Najednou zazvoní telefon a na druhé straně sestřenice. Žádná sranda, to už tuším. Hned na to vyhrkne: „Ty jsi se ale změnila! Už neděláš to, co se od tebe čeká.“ Jako blesk z čistého nebe. V prvním momentě jsem myslela, že mě trefí. Cože? Nedělám, co se ode mě čeká? Vždyť já jsem přece mistr světa v plnění očekávání! Celý život jsem trénovala na tuto disciplínu, obětovala víkendy, spánek, duševní pohodu, jen aby se nikdo nemohl zmínit, že jsem něco zanedbala nebo někoho zklamala. A teď tohle?
Ale pak to přišlo. Takové to pomalé, plíživé uvědomění, které se rozlévá jako olej po vodě. A s ním i lehký úsměv. Protože ona měla pravdu! A já si to, světe div se, užívala! Ta myšlenka, že už nejsem ta poslušná loutka na provázku cizích představ, byla najednou osvobozující. To ticho po té sprše obvinění bylo vlastně docela příjemné. Nikdo nic nechtěl, nikdo nic neočekával. Jen já a ten pocit, že jsem konečně jenom já.
Pamatuji si ty roky, kdy jsem chodila s hlavou skloněnou a pečlivě si v diáři odškrtávala seznamy úkolů, které jsem si ani nevymyslela. To byly úkoly typu „musíš být milá na tetu, i když tě štve“, „nesmíš říct ne, když tě sousedka poprosí o pomoc, i když jsi mrtvá únavou“, nebo „peč, protože se očekává, že přineseš něco domácího“. Bylo to jako žít v konstantní simulaci, kde jsem se snažila být dokonalá verze někoho jiného. A víš, co je na tom nejhorší? Že jsem se u toho cítila tak strašně prázdná. Jako by mi někdo vysál duši a nahradil ji vatou. Vždycky jsem se divila, proč jsem tak vyčerpaná, když jsem přece „nic nedělala“. No jasně, nedělala jsem nic pro sebe.
Ten zlom nepřišel s ohňostrojem, ani s dramatickým „dost!“ Bylo to spíš jako série malých, tichých revolt. Poprvé jsem si dovolila říct „ne“ na pozvání na akci, kam jsem nechtěla. Poprvé jsem si místo víkendového úklidu šla číst knihu. Poprvé jsem si uvědomila, že moje čas je jen můj a nemusím ho nikomu zdůvodňovat. A ta sestřenka? Ona to asi postřehla. Ti lidé, kteří jsou zvyklí na tvou předvídatelnost, jsou obvykle první, kdo si všimnou, když začneš psát svůj vlastní scénář.
Její věta mě donutila se zamyslet. Co to vlastně znamená „dělat, co se ode mě čeká“? Kdo ta očekávání nastavuje? A proč bych je měla plnit? Je to taková nepsaná dohoda, kterou si společnost mezi sebou uzavírá. Ale nikdo se tě neptá, jestli do té dohody vůbec chceš vstoupit. Je to jako hrát hru, jejíž pravidla nikdo nezná, ale všichni je dodržují, protože „se to tak dělá“. A ty jsi najednou ten rebel, co si odloží kostým a řekne: „A co když nechci hrát?“
A ten humor v tom? Je v tom, že si najednou uvědomíš, jak absurdní to celé bylo. Jak moc energie jsi vynakládala na něco, co ti nepřinášelo žádnou radost. Jak jsi se snažila zapadnout do škatulky, která ti byla příliš malá, nebo naopak příliš velká. A ten pocit svobody, který přijde s tím uvědoměním, je tak omamný, že bys ho nejraději prodávala v lékárně.
Takže teď, když mi někdo řekne, že už nejsem ta stará dobrá já, jen se usměji. Protože jsem lepší. Jsem autentičtější. A hlavně, jsem šťastnější. Už si nepamatuji, kdy naposledy jsem si něco dělala z povinnosti a ne proto, že jsem chtěla. A ta sestřenka? Vlastně jí děkuju. Za to, že mi tou svou poznámkou potvrdila, že jsem na správné cestě. Protože někdy je potřeba, aby ti někdo zvenčí ukázal, že jsi se konečně vymanila ze spárů cizích představ. A být „jiná“ je někdy ten největší kompliment.
