Článek
Pracovala jsem pro Petra, šéfa marketingového oddělení, už tři roky. Petr byl ten typ chlapa, který by mohl klidně vystoupit z katalogu, vysoký, inteligentní, s tím ležérním, ale drahým stylem oblékání. Vždycky jsem k němu vzhlížela a snila o tom, že by se na mě mohl podívat jinak než na tu, co dělá excelové tabulky. A pak se to stalo. Pozval mě na večeři. Nebude to pracovní večeře, to zdůraznil. Byla to večeře v té nejlepší italské restauraci ve městě.
Měla jsem do rande jeden den. Panika. Hned ráno jsem si vzala volno a vrhla se do módní mise. Problém číslo jedna: moje skříň. Byla plná džínsů, svetrů a pár šatů, které pamatovaly maturitní ples. Nic, co by křičelo „sofistikovaná a sexy kolegyně, co umí s čísly i s mužem.“
Celé odpoledne jsem strávila v obchodech. Boty, šaty, kabelka. Všechno drahé, ale nutné, aby odpovídalo Petrově úrovni. Vrátila jsem se domů vyčerpaná a zbankrotovaná, ale s pocitem, že to zvládnu.
Večer, hodinu před odchodem, jsem stála před zrcadlem. Nové černé šaty, nové lodičky, dokonalý make-up. Chyběl mi ale jeden detail. Něco, co by ten minimalistický vzhled rozbilo, dodalo mu šmrnc a dravost. Potřebovala jsem náhrdelník. Nějaký ten statement kousek. Bohužel, moje šperkovnice skrývala jen pár řetízků od babičky.
Ve stresu jsem chodila po bytě jako tygr v kleci. A v tu chvíli jsem ho uviděla. Na komodě ležel. Černý kožený obojek s masivními stříbrnými pyramidami a pevnou sponou. Patřil Dizzymu, našemu psovi, stafordšírskému bulteriérovi. Koupila jsem mu ho nedávno.
Dizzymu ten obojek slušel, byl dravý, ale stylový. V tu chvíli mi v hlavě přeskočila jiskra šílenství. Byl to přesně ten typ „punk-chic“ doplňku, který jsem potřebovala. Vzala jsem ho do ruky. Kůže byla měkká a ty pyramidy vypadaly na mém krku… překvapivě dobře. Byly dostatečně velké, aby vypadaly jako drahý designový šperk. Uklidňovala jsem se tím, že je čistý, Dizzy ho měl na sobě jen asi dvakrát. Rozhodla jsem se.
Zavázala jsem ho těsně kolem krku. Vypadalo to dokonale. Přesně ten edgy detail, který jsem potřebovala. Chytla jsem kabelku a vyrazila.
Petr čekal v restauraci, a když mě uviděl, oči se mu rozzářily. Věděla jsem, že jsem to trefila. Během večeře jsme si povídali o práci, o snech, o cestování. Smála jsem se jeho vtipům, on mi naslouchal. Všechno šlo perfektně. Cítila jsem, že mezi námi přeskočila ta jiskra.
Asi v polovině večeře Petr natáhl ruku a jemně se dotkl obojku na mém krku. „To je velmi… odvážné, Evko. Kde jsi sehnala takový zajímavý kousek? To je nějaký designér?“ Usmíval se, ale v očích měl náznak překvapení.
„Ano, je to takový speciální kus, dostala jsem ho darem,“ zalhala jsem plynule, hrdá na sebe, jak jsem to zahrála.
V tu chvíli jsem se potřebovala napít. Chytla jsem sklenici, naklonila se a z kapsy mého saka, které jsem měla přehozené přes opěradlo židle, vypadl předmět. Byla to identifikační známka. Ta známka, která byla až do té doby připevněná na tom obojku. Stříbrné kolečko s gravírovaným nápisem: DIZZY – KŘUPÁČEK a moje telefonní číslo.
Známka přistála přímo na Petrovo místo, kousek od jeho vidličky. Petr se na ni podíval, pak na můj krk, pak zpět na známku. Trvalo mu asi pět vteřin, než mu došlo, co vidí.
Jeho úsměv zamrzl. Vypadal, jako by se snažil pochopit fyzikální jevy. Zvedl známku, přečetl nápis a pak se podíval na můj krk. „Dizzy… Křupáček?“ zeptal se tichým, nevěřícím hlasem.
„Je to… to je přívěsek. To je taková nová móda, jako náhrdelník s osobním motivem…“ koktala jsem a cítila, jak rudnu. Věděla jsem, že je konec.
Petr se najednou začal nekontrolovatelně smát. Ne hezkým, okouzlujícím smíchem. Byl to takový ten záchvat, kdy se mu třásla ramena a z očí mu tekly slzy. Smál se, až se musel chytit stolu. Okolní hosté se začali otáčet. Pro mě to byla ta nejtrapnější chvíle v životě.
Když se konečně uklidnil, utřel si oči a podíval se na mě. „Ty máš na krku psí obojek, Evko. Obojek pro staforda jménem Křupáček. To je to nejlepší, co jsem kdy v životě viděl.“ Humorně to vzal, ale ta romantická bublina praskla.
Zbytek večera už nebyl o flirtování, ale o historkách z práce a o tom, jak je Dizzy rozkošný. Když jsme odcházeli, Petr mi s úsměvem, který ale už nebyl o romantice, řekl: „Dneska to bylo vtipné. Ale příště si vezmi normální náhrdelník. A pozdravuj Křupáčka.“
Ráno jsem přišla do práce s pocitem absolutní porážky. Od té doby se Petr chová opět jako šéf , profesionálně, s náznakem pobavení v očích.
A Dizzy? Ten dostal nový, mnohem méně stylový, ale bezpečný obojek. A já jsem se naučila, že v zoufalé snaze o eleganci se nesmí krást z psího inventáře.
