Článek
Jsem ten typ, co si rád dává šanci. Věřím, že každé setkání, každá schůzka, co se domluví, může přinést něco fajn. Novou myšlenku, špetku inspirace, nebo aspoň zajímavý zážitek, co pak vyprávíte u piva. Proto, když mi přišla pozvánka na networkingovou akci v jednom hodně nóbl hotelu, neváhala jsem ani vteřinu. „Jasná věc,“ říkala jsem si. „Poznám super lidi, třeba to nakopne můj projekt.“
Přišla jsem tam plná naděje. Ten hotelový salonek voněl drahými parfémy, sklenky se třpytily a všude se to hemžilo lidmi v dokonale padnoucích oblecích. Byla jsem připravená naslouchat, nechat se inspirovat a samozřejmě navázat nějaké ty nové kontakty. A pak jsem ho potkala. Pána, kterému budu říkat pan „Všechno-Vím-Nejlíp“.
Byl to muž v nejlepších letech, s brýlemi na nose a takovým tím sebevědomým úsměvem, co napůl říká: „Už jsem něco dokázal,“ a napůl: „A vy se ode mě máte co učit.“ Oslovil mě hned u stolu s občerstvením. A začal mluvit. Plynule, bez dechu, s takovou jistotou v každém slově, že byste mu věřili, i kdyby vám říkal, že tráva je modrá. Vyprávěl o svých obchodních impériích, o tom, jak překonal všechny překážky a jak je vlastně ta nejlepší volba pro kohokoli, kdo chce uspět.
Snažila jsem se ho poslouchat. Fakt. Ale čím déle mluvil, tím víc jsem si připadala jako pouhá kulisa k jeho nekonečnému sólovému vystoupení. Pro něj neexistovala otázka, na kterou by neznal odpověď, ani problém, který by nevyřešil líp než kdokoli jiný. Všechny jeho historky se točily kolem něj samotného, jeho geniality a jeho vítězství.
Párkrát jsem se snažila prohodit slovo. Chtěla jsem se zeptat na něco konkrétního, na jeho názor na současné trendy, na to, jak vidí budoucnost mého oboru. Ale pokaždé mě utnul. „To, co říkáte, je zajímavé, ale víte, jak to dělám já? Já to dělám takhle…“ a pak následovala další epická historka o tom, jak zase jednou nad všemi triumfoval.
Připadala jsem si, jako bych se ocitla v nějaké časové smyčce. Deset, dvacet, třicet minut. On mluvil a já jsem pomalu ztrácela naději, že se dozvím něco užitečného. Začala jsem si v duchu kontrolovat, jestli mám v kapse dost drobných na taxík, abych z tohohle představení co nejrychleji zmizela. Ale slušnost mi velela vydržet.
Když už jsem to nemohla vydržet, odkašlala jsem si a pokusila se o poslední zoufalý pokus. „To zní skvěle, ale zajímalo by mě, jak byste mi poradil s mým konkrétním problémem s…“ A v tu chvíli se jeho úsměv ještě rozšířil. „Aha, tak to už se dostáváme k hloubkové analýze! To už ale vyžaduje víc času a samozřejmě… speciální konzultační tarif.“
Hloubková analýza. Konzultační tarif. V tu chvíli mi došlo, že jsem tam seděla skoro hodinu, poslouchala jeho sebestředný monolog, a nedostala jsem ani jednu konkrétní radu, ani jeden tip, nic, co by mi pomohlo. Jen takový divný pocit, že mi někdo právě prodal čas, který ve skutečnosti patřil mně. Když se akce blížila ke konci a on už si balil vizitky, přinesl číšník účtenku za naše pití. On ji letmo zkontroloval, položil ji na stůl a s úsměvem řekl: „Já už musím letět, už na mě čekají další důležití lidé. Bylo mi potěšením.“ A odešel, nechávajíc mě s účtenkou a pocitem, že jsem právě zaplatila za to, že jsem se zúčastnila cizího divadelního představení.
Odešla jsem z hotelu s pocitem prázdnoty. Ztracený čas, promarněná šance. Místo inspirace jsem si odnesla jen pocit, že jsem byla jen dalším divákem v jeho nekonečné one-man show. Tenhle zážitek mi připomněl, jak důležité je poznat, kdy vám někdo fakticky chce pomoct, a kdy vás jen využívá pro vlastní předváděčku. A taky, že si musíte vážit svého času a nenechat si ho jen tak ukrást. Někdy je lepší říct ne, prostě odejít, než sedět a poslouchat, jak vám někdo plní hlavu prázdnými sliby a pak vás nechá platit za pocit, že jste ztratili cenné minuty svého života.
A tak teď, když mě někdo zve na „strategickou networkingovou akci“, se vždycky nejdřív zeptám: „S jakým konkrétním výstupem můžu počítat?“ A už se nenechám oklamat drahými obleky a úsměvy, co jsou sladké jako med, ale ve skutečnosti skrývají jen prázdnotu.
