Článek
Žijeme v bytě v paneláku už léta. Docela klidné soužití, řekla bych. Občas slyšíte dupání dětí z patra nahoře, někdy štěkot psa od vedle, občas se na chodbě potkáte s někým, kdo si nese tašku s nákupem, a usmějete se. Taková ta běžná paneláková idylka. Až doteď. Až do doby, kdy jsem zjistila, že jsem se stala předmětem sousedské petice. A důvod? Prý moc větrám.
Seděla jsem v kuchyni, pila ranní kávu a probírala poštu. Mezi složenkami a reklamními letáky se tam krčila obálka bez známky, ručně psaná adresa. Zvláštní. Otevřela jsem ji a vypadl z ní list papíru. Na první pohled to vypadalo jako nějaký dotazník, ale pak jsem začala číst. „Vážení sousedé…“ No, to začíná slibně. „…obracíme se na vás s naléhavou prosbou ohledně nadměrného větrání z vašeho bytu.“
V tu chvíli jsem se málem udusila kávou. Nadměrné větrání? Co to proboha je? Jakože otevírám okna moc často, moc dlouho, nebo snad moc doširoka? Představila jsem si, jak sousedé stojí s metrem a stopkami před mými okny a kontrolují, jestli náhodou nepřekračuji normy pro výměnu vzduchu v obytných prostorách.
Četla jsem dál a věci se stávaly ještě bizarnějšími. „V důsledku vašeho intenzivního větrání se do našich bytů šíří nežádoucí pachy, které narušují naše soukromí a klidný život.“ Nežádoucí pachy? Mé pachy? Hned jsem si přičichla k tričku. Nic. Ke kávě. Jemná vůně arabiky. K bytu. Vůně čerstvě upečeného koláče (byl víkend, peču). Vždyť u nás voní!
A pak přišla ta perla. Věta, která mi rozpumpovala bránici tak, že jsem se musela chytit za břicho. „Někteří z nás pociťují, že k nim letí vůně cizího života do bytu.“ Vůně cizího života! Znamená to, že jim do obýváku létají částečky mého DNA, kousky mých vzpomínek, nebo snad ozvěny mých myšlenek? Že když si pustím oblíbenou písničku, tak jim do obýváku proniká vibrace mé duše?
Na konci petice byly podpisy. Celkem pět jmen. Většinou ti, se kterými jsem se nikdy moc nebavila, takoví ti „zdravíme se na chodbě“ sousedé. Ale mezi nimi bylo i jméno paní Králové z patra pod námi, která mi před pár týdny vychvalovala, jak to u nás vždycky krásně voní, když peču. To mělo být poděkování za koláč, ne petice!
Manžel se vrátil z práce a já mu to vyklopila. Čekala jsem, že se bude rozčilovat, ale on se začal smát. A smál se tak hlasitě, že jsem se bála, aby mu ta jeho „vůně smíchu“ nezačala létat do bytu k sousedům. „Vůně cizího života,“ opakoval a otíral si slzy smíchu. „No to je geniální. Takže teď už vím, proč se moje ranní káva najednou zdá taková… plnější. To je tvoje vůně života!“
Přemýšlela jsem o tom celý den. Co vlastně větrám? Vůni vařeného jídla? Ale to snad každý. Vůni čerstvě vypraného prádla? Nebo snad vůni mého dvanáctiletého syna, který si občas zapomene uklidit pokoj? To by pak bylo pochopitelné. Možná je to směs všech těch vůní, které se linou z našeho bytu a vytvářejí takovou symfonii našich každodenních činností, která je pro sousedy prostě moc intenzivní.
Asi bychom měli začít větrat jenom v noci. Nebo si pořídit nějakou tu moderní rekuperační jednotku, co vzduch filtruje a recykluje, aby se do sousedních bytů nedostal ani molekula „cizího života“. Nebo se přestěhovat na samotu, kde si můžu větrat, jak chci, a kde budou jedinými, kdo si bude stěžovat na můj „cizí život“, srnky a zajíci.
Nakonec jsem se rozhodla, že na to nebudu reagovat. Co bych jim taky řekla? „Milí sousedé, omlouvám se, že dýchám a žiji ve svém bytě. Příště si vezmu kyslíkovou masku a budu se snažit minimalizovat své životní projevy.“ Ne, to asi nepůjde. Budu větrat dál. Možná jen o něco opatrněji. A budu doufat, že si sousedé zvyknou na ty „vůně cizího života“, které k nim občas zavane vítr. Protože upřímně, někdy je prostě potřeba pořádně vyvětrat. I když to znamená, že si o vás sousedé myslí, že máte doma botanickou zahradu nebo chemickou laboratoř. A nebo jen, že prostě žijete.
