Článek
Život v bytovce je kapitola sama pro sebe. Člověk si zvykne na lecjaké sousedské zvláštnosti – sem tam hlasitější hudbu, štěkajícího psa nebo vůni guláše ze třetího patra. Ale na tohle se připravit nedalo.
Máme to štěstí, že naše bytovka má jednu velkou lodžii, která se táhne přes celou stranu domu. Je to takový malý ráj, orientovaný na jih, takže na něm krásně svítí slunce. Před pár lety jsme se s manželem Robertem rozhodli, že si ji pronajmeme a budeme platit za její výhradní používání. Byla to investice, ale stála za to. Ideální místo na ranní kávu, večerní relax a samozřejmě na sušení prádla. Což je, uznejte, v bytě bez sušičky poměrně klíčová věc. Byla to naše oáza klidu a soukromí. Tedy, mysleli jsme si to.
Bylo krásné, slunečné úterní dopoledne. Robert byl v práci, děti ve škole a školce, a já jsem si užívala vzácnou chvíli klidu. Věšela jsem na lodžii vyprané prádlo – svěží, voňavé, prostě radost pohledět. Jak jsem tak natahovala prostěradlo, všimla jsem si, že se na lodžii něco děje. Naše sousedka, paní Růžičková, drobná žena v nejlepších letech s trvalou a zálibou v pletených vestách, stála u konce lodžie, který patřil k jejímu bytu a upřeně se dívala na naše prádlo. Nejdřív jsem si myslela, že jen obdivuje mé dokonale vyprané povlečení.
Pak si ale všimla mého posledního kusu – mého oblíbeného, a nutno podotknout, dost extravagantního, pyžama s potiskem jednorožců. A v tu chvíli se to stalo. Paní Růžičková, s odhodláním v očích, překročila pomyslnou hranici mezi její a naší částí lodžie. Než jsem stihla cokoli říct, už rázně mířila k našim šňůrám. Byla jako generál, který se chystá dobýt území! Překvapením jsem jen stála s otevřenou pusou a sledovala ji.
„Paní Růžičková! Co to… co to děláte?“ vykoktala jsem.
Paní Růžičková na mě z boku lodžie vrhla pohled, jako bych ji přistihla při krádeži korunovačních klenotů. V ruce svírala hrst svých ručníků s vyšitými labutěmi. „Ale nic, paní Markétko! Jenom… jenom si tady pověsím prádlo! Vždyť na vaší části to slunce svítí mnohem líp!“ A s tím začala vehementně věšet své labutí ručníky na naše šňůry, hned vedle mých jednorožců.
V tu chvíli mi došla trpělivost. Respektuji soukromí a očekávám ho i od ostatních. Tohle už ale bylo přes čáru. „Paní Růžičková, s dovolením! Ale tahle část lodžie je naše, my za ni platíme! Nemůžete tady věšet své prádlo!“
A tehdy to začalo. Paní Růžičková se otočila, její tvář se zkřivila do výrazu čirého zděšení, a pak spustila. Hysterii. A to myslím doslova.
„Cože?! Vy mi to zakazujete?! Vždyť já jenom chtěla, aby mi to uschlo! Já celý den peru! A vy mi to nepřejete! Vy jste taková… taková sobecká ! Vždyť já vám nic nedělám! Všichni sousedi jsou na mě zlí! Nikdo mi nic nedopřeje! Chudák já!“ Její hlas stoupal do takových výšek, že jsem si byla jistá, že nás slyší celý barák. A nejspíš i sousedé z vedlejší ulice.
Začala si utírat slzy do jednoho ze svých labutích ručníků. „A to jenom proto, že mám staré šňůry! A že u nás nesvítí slunce! Vždyť já jsem jenom chtěla mít suché ručníky! To je toho! Vy se na mě takhle díváte!“ A pak začala tak divně sípat, jako by se jí nedostávalo vzduchu.
Stála jsem tam, s pusou dokořán, neschopná slova. Byla jsem v šoku. Nikdy jsem neviděla někoho takhle hysterického kvůli sušení prádla. Robert by se z toho smíchy zbláznil, kdyby to viděl. A určitě by mi to připomínal ještě padesát let.
„Paní Růžičková, uklidněte se, prosím,“ snažila jsem se. „Jde jen o to, že je to pronajatá část lodžie. Můžeme se domluvit, ale nemůžete sem prostě jen tak lézt a věšet si prádlo!“
To ji ale jen ještě víc rozohnilo. „Že nemůžu?! Vždyť jsem stará paní! Já už se nemám kam hnout! Všichni na mě křičí! Vy si myslíte, že jsem blázen, viďte?!“
A pak se rozplakala doopravdy, tak silně, že se jí třásla celá postava. Její slzy kapaly na mé pyžamo, které jsem mezitím sundala ze šňůry. Cítila jsem se hrozně. Na jednu stranu jsem chtěla, aby odešla, na druhou stranu mi jí bylo líto.
Z vedlejších otevřených oken se začaly ozývat zvědavé hlasy. „Co se tam děje?“ „Paní Růžičková, jste v pořádku?“
Paní Růžičková se otočila na diváky a dramaticky si povzdechla. „Ona mi nepřeje suché prádlo! Tahle mladá paní! A to jsem jí vždycky pekla perník!“ Což byla mimochodem lež, nikdy mi žádný perník nepekla.
Nakonec jsem rezignovala. „Dobře, paní Růžičková,“ řekla jsem. „Pověste si to tam. Ale jen ty ručníky. A příště mi prosím dejte vědět předem, nebo zazvoňte.“
Paní Růžičková okamžitě přestala slzet, utřela si nos a s úsměvem, který by dokázal roztát i severní pól, řekla: „No vidíte! Že to jde! Vždyť jste hodná ženská! Já to věděla! Tak já si jdu pro další várku prádla.“
A než jsem stihla cokoli namítnout, už zase spěchala k sobě a vracela se tentokrát s košem plným spodního prádla.
Stála jsem tam, mezi svým prádlem a jejími ručníky s labutěmi a přemýšlela o tom, co se právě stalo. Vyhrála jsem bitvu, ale prohrála jsem válku. Teď budu mít na lodžii permanentní výstavu sousedčina prádla. A hlavně, budu muset dávat velký pozor, co říkám. Protože paní Růžičková je očividně mistr v dramatizaci. A já už nikdy nebudu moct klidně věšet prádlo. Tedy, pokud si nepořídím sušičku. Nebo si nepořídím dům.
