Článek
Mám ráda světlo. Miluji když mi slunce ráno prosvítá do bytu, a celkově jsem zastáncem toho, že čím víc světla, tím líp. Mám velká okna, krásný výhled do zeleně a nikdy jsem neměla potřebu se před světem schovávat. Alespoň do chvíle, než do mého života vstoupila sousedka. Paní Dvořáková. Ztělesnění starostlivosti, zvědavosti a neúnavné potřeby řídit životy ostatních.
Byl to obyčejný úterní večer. Seděla jsem na gauči, četla si knížku a užívala si ten klid, co po celém dni člověk tolik potřebuje. Najednou se ozvalo klepání na dveře. Věděla jsem, že to bude ona. Paní Dvořáková má takový specifický rytmus klepání, který se nedá splést. Tři rychlé údery, pak pauza, pak další dva. Otevřela jsem a tam stála ona, s úsměvem, který naznačoval, že má pro mě buď důležitou zprávu, nebo recept na nejlepší bábovku na světě. Tentokrát to nebylo ani jedno.
„Dobrý večer, milá zlatá,“ začala s hlasem, který byl sladký jako med. „Nezlobte se, že ruším, ale přišla jsem za vámi s jednou takovou… drobnou věcí.“ Už to „drobnou věcí“ mi znělo podezřele. U paní Dvořákové nic není drobné. Vždycky je za tím něco velkého, co se týká jejího „starostlivého“ pozorování.
„Máte moc krásný byt, to musím říct,“ pokračovala, zatímco si prohlížela mou předsíň, jako by hledala skryté kamery. „A ta okna! Krása! Ale… víte… já bych vám asi doporučila, abyste si pořídila závěsy.“
Závěsy? V tu chvíli jsem si vzpomněla na tu starou babičkovskou radu: „Když nevíš, co říct, usměj se.“ Tak jsem se usmála. Trochu zmateně, trochu tázavě.
„No víte,“ vysvětlovala, „ty děti. Ty děti z protějšího domu. Ony se na vás dívají.“
Dívají se. Děti. Na mě. V tu chvíli se mi v hlavě rozjel film. Jsem snad nějaká místní kuriozita? Představovala jsem si malé tvářičky přilepené na okna protějšího domu, jak pozorují každý můj pohyb. Jak si asi představují, co dělám? Že tančím balet v kuchyni? Že si zpívám karaoke na záchodě? Že si povídám s kytkami?
„Jak to myslíte, že se na mě dívají?“ zeptala jsem se s hlasem, který mi zněl, jako bych zrovna spolkla žabku.
„No prostě se dívají! Vy si jen tak chodíte po bytě, a oni vidí. Všechno vidí! Nemáte závěsy, tak je vidět dovnitř. Děti jsou zvědavé, víte? Určitě je zajímá, co děláte. Měla byste si je pořídit, pro vaše dobro.“
Pro mé dobro. V tu chvíli mi došlo, že to není o dětech. To je o paní Dvořákové. Ona je ta, kdo se dívá. Ona je ta, kdo mě pozoruje a kdo si myslí, že ví lépe, co je pro mě dobré. A ty děti jsou jen zástěrka. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Ta úvaha, že na mě civí cizí děti, mi přišla absurdní a směšná. Ale pak jsem si uvědomila, že mě víc než ta absurdita štve ten nechtěný dozor.
„Paní Dvořáková,“ řekla jsem s klidem, který mě samotnou překvapil. „Mám ráda světlo. A nemám co skrývat. A pokud se na mě někdo dívá, tak je to jeho problém, ne můj.“ A dodala jsem s úsměvem, který byl tentokrát upřímný, ale zároveň jasně dával najevo, že diskuse skončila: „A jestli se jim nelíbí, co vidí, tak si můžou pořídit závěsy oni.“
Paní Dvořáková se na mě podívala. Její úsměv zmizel. Zůstala jen taková ta klasická, lehce znechucená grimasa, kterou umí jen ty nejlepší sousedky. Chvíli tam stála, pak zamumlala něco o „dnešní mládeži“ a odešla.
Zavřela jsem dveře a šla jsem k oknu. Podívala jsem se ven. Nikde žádné děti s tvářemi přilepenými na sklo. Jen pár ptáků na stromě a zapadající slunce. A uvědomila jsem si, že jsem se nenechala vtáhnout do její hry. Že jsem se postavila za sebe a za své právo žít, jak chci. Bez závěsů, bez tajností a bez nechtěných diváků. A možná právě to je ta nejlepší obrana proti všem, co si myslí, že vědí líp, jak byste měli žít.
