Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že mě takový den potká. Seděla jsem doma, popíjela kávu a přemýšlela, co budu dělat o víkendu, když zazvonil telefon. Na displeji neznámé číslo. Zvedla jsem to s pocitem, že to bude zase nějaký otravný telemarketing.
Jenže hlas na druhé straně byl všechno, jen ne prodejce hrnců. „Dobrý den, volám z exekutorského úřadu ohledně vašeho dluhu.“
Málem mi spadl hrnek z ruky. „Prosím? Jaký dluh?“ ptala jsem se zmateně. Vždyť já nemám žádné půjčky, účty mám zaplacené, žádná upomínka mi nikdy nepřišla.
Exekutorka mluvila klidně, ale neúprosně. Prý jde o půjčku na mé jméno, nesplacenou, po splatnosti. Seděla jsem jako opařená. Jediné, co mě napadlo, bylo, že jde o omyl. Jenže omyl to nebyl.
Začala jsem pátrat. Půjčka uzavřená před pár měsíci. Na moje jméno. A pak mi to došlo. V hlavě se mi spojily drobné náznaky – synova nervozita, jeho „všechno v pohodě, mami“, když jsem se ptala, jak se má.
Když jsem si s ním sedla, nešlo mu do očí koukat dlouho. „Mami… já… potřeboval jsem peníze a věděl jsem, že mně by půjčku nedali. Jen jsem si myslel, že to rychle splatím a ty se to ani nedozvíš.“
Byla jsem v šoku. Zloba, zklamání, obavy – všechno se míchalo dohromady. Na jednu stranu je to můj syn. Na druhou stranu použil moje jméno, moje údaje, a teď tu sedím s exekutorem za zády.
První dny byly hrozné. V hlavě se mi honily otázky: Jak to mohl udělat? Co jsem přehlédla? A hlavně – co teď? Měla jsem chuť mu dát jasně najevo, že tohle není v pořádku. Ale věděla jsem, že pokud nebudeme spolupracovat, bude to ještě horší.
Začala jsem obíhat úřady a volat právníkovi. Ten mi vysvětlil, že pokud podpisy nejsou moje, je šance dokázat podvod. Jenže pokud někde má moje podpisové vzory – třeba z nějakých dřívějších dokumentů – je to těžší. Představa, že bych měla svého syna udat, mě děsila.
Nakonec jsme se rozhodli, že se s tím popereme společně. Ne že bych jeho čin omlouvala, ale chtěla jsem, aby pochopil, jak vážné to je. Nastavili jsme splátkový kalendář, dohodli se s věřitelem na podmínkách a já trvala na tom, že první i poslední splátku zaplatí on.
Ta zkušenost mě změnila. Už nikdy nebudu brát osobní údaje na lehkou váhu. A také vím, že důvěra v rodině není samozřejmost – je to něco, co se buduje a taky ztrácí.
Když se dnes ohlédnu, pořád to bolí. Nejen kvůli penězům, ale hlavně kvůli tomu, že mezi námi zůstala trhlina. Ale taky věřím, že i z takových ran se dá postupně uzdravit – pomalu, po malých krocích, tak jako se splácí dluh.
