Článek
Když mi tchán s kamennou tváří oznámil, že mi zakazuje vstup do jejich domu, protože prý „rozkládám rodinnou atmosféru“, málem jsem se smíchy zadusila. Nejdřív šok, pak výbuch smíchu a nakonec – no, vlastně pořád ten smích, jen s příchutí hořkosti. Rozkládám rodinnou atmosféru? Já? To je snad vtip, ne?
Pravda je, že moje vztahy s tchánem byly vždycky tak trochu… řekněme, specifické. Tchán je typický patriarcha, stará škola, který má vždycky pravdu a jeho slovo je zákon. A já? Já jsem ta, co se nebojí říct, co si myslí, i když to není zrovna to, co chtějí slyšet. Takže ano, občas jsme se střetli. Ale "rozkládám rodinnou atmosféru"? To zní, jako bych u nich doma pořádala sabaty s kozami a tancovala nahá po stole.
Pamatuji si na jednu večeři, kdy tchán spustil svou obvyklou tirádu o tom, jak dnešní mladí nic nevydrží a že za jejich dob bylo všechno lepší. A já, místo abych slušně přikyvovala a mlčela, jsem se ho zeptala, jestli si pamatuje, jak dlouho trvalo, než se v jeho době uvařila večeře bez všech těch moderních vymožeností, a jestli by si to chtěl zkusit teď. Vypadal, jako by mu někdo vzal hračku. Atmosféra by se dala krájet. A já si pomyslela: „No tak, atmosféra se možná změnila, ale rozložená není.“ Spíš se jenom posunula z nudného monologu do živé debaty. Ale chápu, pro něj to asi bylo něco jako jaderná havárie.
Nebo ta historka, kdy jsem se odvážila zpochybnit jeho recept na vánočního kapra. Tchán na něj nedá dopustit, ale pravdou je, že je vždycky tak trochu suchý a bez chuti. Já navrhla, že bychom mohli zkusit jinou marinádu, možná s trochou citrusů. Koukal na mě, jako bych mu právě navrhla, že má na Vánoce servírovat smaženého holuba. „To se nedělá!“ prohlásil se smrtelnou vážností. A já se jen usmála a řekla: „Vždycky se dá něco zkusit, ne?“ To už asi bylo na rozklad atmosféry blízko.
Ale vážně. Ta jeho reakce mě donutila zamyslet se nad tím, co to vlastně ta „rodinná atmosféra“ je. Je to ta, kde všichni poslušně mlčí a souhlasí s názory jednoho člověka? Nebo je to spíš prostor pro otevřenou komunikaci, i když občas vede k neshodám? Mám pocit, že tchánův ideál rodinné atmosféry je spíš takové mauzoleum, kde se nehýbá ani vzduch. A já jsem ten rušivý element, který tam občas pustí průvan.
Samozřejmě, že mě to trochu mrzí. Přece jenom jsou to rodiče mého partnera a já bych s nimi chtěla mít dobré vztahy. Ale ne za cenu toho, že budu hrát divadlo a předstírat, že jsem někdo jiný. Nemůžu si pomoct, ale být sama sebou je pro mě důležitější než se někomu podbízet. A pokud to „rozkládá“ jejich atmosféru, tak to je problém spíš na jejich straně, ne? Možná potřebují trochu víc spontaneity a míň dogmat.
A teď co s tím. Manžel se snaží být diplomatem, ale je jasné, že je v kleštích. Chápe mě, ale zároveň nechce popudit rodiče. Já si ale nemůžu pomoct a mám chuť mu navrhnout, že bychom si mohli pořídit trička s nápisem „Rozkladač/ka rodinné atmosféry“, abychom to měli oficiální. Nebo že bychom si mohli založit klub „Rozkladačů rodinné atmosféry“ a zvát tchána na naše setkání. Myslím, že by to bylo dost humorné, i když on by to asi neocenil.
Ale teď vážněji. Celá tahle situace mi ukázala, jak důležité je umět si stát za svým, i když to znamená, že se někomu znelíbíte. Nemůžu se změnit jen proto, abych se vešla do něčí představy o dokonalé snaše. Jsem, jaká jsem, a to buď přijmou, nebo ne. A pokud ne, tak holt budu dál „rozkládat atmosféru“ někde jinde. Možná, že bychom si mohli udělat rodinnou atmosféru doma, která bude rozložená tak akorát pro nás. A tchán, ten se k nám občas může stavit na čaj – a když to bude moc, může si jít zase do té své „nerozložené“ atmosféry. Život je příliš krátký na to, abychom se nechali svazovat představami jiných.
