Článek
Můj tchán Jiří je dobrosrdečný muž, ale má dvě zásadní vlastnosti: naprosto nulový vkus a neuvěřitelnou potřebu neustále něco zlepšovat. Jeho vylepšení se obvykle pohybují na hranici estetického terorismu. S manželem Tomášem jsme si před rokem koupili malý domek s hezkou zahradou. Chtěli jsme minimalistický, moderní styl. To nám ovšem Jiří nemohl dovolit.
Už loni nám na jaře „přispěchal na pomoc“ a naši zbrusu novou, elegantní dřevěnou terasu obložil starými břidlicovými dlaždicemi, které mu zbyly ze stavby garáže. „Je to praktičtější, Kláro, proti dešti a špíně!“ prohlásil tehdy, než jsem stačila zakřičet. Terasa vypadala jako šachovnice.
Letos se to ale posunulo na úplně novou úroveň. Koncem května jsme odjeli s Tomášem na prodloužený víkend. Když jsme se v neděli v noci vraceli, už z dálky jsem na naší zahradě uviděla něco, co mi vyrazilo dech. U vchodu na zahradu, hned vedle cesty, stál ON.
Byl to zahradní trpaslík. Ale ne ten malý, roztomilý, s červenou čepičkou. Tenhle byl v životní velikosti. Ne-li větší. Měřil odhadem sto osmdesát centimetrů, byl vyrobený z těžké, omšelé sádry, a měl tu nejkřiklavější barvu, jakou si lze představit. Jeho obrovská sádrová čepice byla neonově červená, plášť jasně modrý a tvář, s obrovským bílým vousem, se tvářila přísně a až lehce agresivně.
Zastavila jsem auto uprostřed příjezdové cesty. „Tomáši, co to, proboha, je?“ zeptala jsem se manžela s takovou hrůzou v hlase, že se Tomáš, který celou cestu pospával, okamžitě probral.
Tomáš se podíval, protřel si oči, a jeho první reakce byla: „Ježíšmarjá, co to sem táta nastěhoval za pouťovou atrakci?“
Jiří nám ten „dárek“ samozřejmě neoznámil. Následující ráno mi volal s triumfem v hlase. „Tak co, Kláro, líbí se ti ten kousek? To je z Německa! To je ten největší, co jsem sehnal! To je Hlídač. Nikdo ti teď na zahradu nevleze! A má to symboliku, je to strážce domova, rozumíš tomu?“
Rozuměla jsem. Rozuměla jsem tomu, že odteď budu mít na zahradě sochu, která by se neztratila ani v aquaparku a budu se za ni stydět před celou ulicí. Snažila jsem se Jirku jemně přemluvit, ať si ho vezme zpět, že je na naši malou zahradu moc dominantní, ale on byl neoblomný. „To je dar! Dary se nevyhazují. A Tomášovi se taky líbí, ne?“ Tomáš mezitím v koutě jen bezmocně krčil rameny.
Druhý den začalo to, čeho jsem se bála nejvíc. Dotazy sousedů. Stará paní Svobodová, která ví všechno o všech, se stavila hned ráno. „Kláro, je to velký. Není to živý člověk? Ten váš tchán si dělá legraci, že ano? My už se tady s manželem sázíme, jestli je to z betonu nebo z nějaké gumy. A proč má tak naštvanou pusu?“
S každým dalším sousedem, který se zastavil, aby si „Hlídače“ prohlédl a vyfotil (sousedé si dělali selfie, což bylo obzvlášť ponižující), se stupňovala moje zoufalost. Musela jsem vymýšlet ty nejbizarnější výmluvy.
„To je moderní umění! Jmenuje se to Kontrola! Má to symbolizovat tlak společnosti,“ tvrdila jsem jedné kolegyni, která náhodou projížděla kolem. Sousedům jsem zase řekla, že je to speciální sbírka, a že brzy dorazí Sněhurka a dalších šest trpaslíků.
Nejhorší okamžik přišel, když přijel kurýr. Zastavil, vystoupil z dodávky a dlouze si „Hlídače“ prohlížel. Potom se na mě otočil s vážnou tváří a zeptal se: „Dobrý den, prosím vás, on tady někdo hlídá? Mám pocit, že se na mě divně dívá. Je to nějaký nový trend, že tady necháváte stát figurínu?“
Od té doby je můj život definován vysvětlováním, že náš trpaslík sice vypadá jako obézní, mrzutý zahradní hlídač, ale je to jen socha. Tomáš se s tím smířil. Místo toho, aby se ho zbavil, mu navíc koupil malou solární lucerničku do ruky, aby „hlídal i v noci“.
Jiří je na své dílo pyšný a pravidelně se stavuje, aby mu utřel nos. Zahrada je teď sice nechutně kýčovitá, ale jedno musím tchánovi přiznat: od té doby si k nám už nikdo netroufne ani opřít kolo. Ten trpaslík sice nevypadá přátelsky, ale svou práci hlídače dělá dokonale. Jen nevím, jak se ho kdy zbavím. Možná, že až napadne sníh, ho Tomášovi zakážu obléknout do vánočního kabátu. Ale to je jen zbožné přání.
