Článek
Když jsem si brala Ondru, věděla jsem, že jeho máma není úplně snadný člověk. Vždycky měla pevné názory a ještě pevnější způsob, jak je dávat najevo. Některé věci sice říkala s úsměvem, ale ničemu tím nepomohla. Vedle ní jsem se často cítila jako někdo, kdo nestojí za pozornost. Ne nesnášela mě, to by bylo přímé, jednoduché, téměř vítané. Ona mě jen… přehlížela. Jako bych byla důležitá jen tehdy, když jsem nalila kávu nebo upekla koláč.
„Jsi moc citlivá,“ říkal Ondra, když jsem si někdy dovolila něco naznačit. „Máma je prostě svá.“
Jenže on ji znal celý život. Já se snažila najít si k ní cestu. Ale jak si máte najít cestu k někomu, kdo se dívá skrz vás?
A pak přišla zpráva, že jede do lázní. „Konečně si odpočine,“ řekl Ondra. „A my taky,“ dodal se smíchem. Musela jsem se usmát taky, i když trochu jinak, než čekal.
První dva dny jejího pobytu proběhly naprosto standardně: ticho. Byla tam, já tady, mezi námi stovky kilometrů, pohodlná vzdálenost pro obě strany. A pak mi třetí den zazvonil telefon.
„Haló?“ ozval se jemněji znějící hlas, než jsem čekala. „Tady Jarmila.“
To mě tak zaskočilo, že jsem se málem zeptala: Která? Nakonec jsem jen slušně pozdravila.
„Jen jsem chtěla říct, že jsme dojeli v pořádku,“ pokračovala. „Vím, že jsi se určitě bála.“
„Ehm… samozřejmě,“ vypravila jsem ze sebe, i když jsem to zjistila až teď, z jejího telefonátu.
Chvíli jsme mluvily o ubytování, o procedurách, o tom, kolik tam mají důchodců a jak mladí maséři všichni vypadají jako z časopisu. Bylo to zvláštní. Ona a já. Bez Ondry, bez rodinného balastu. A přesto jsem cítila, jak jsem napjatá jako guma na trenýrkách.
Telefonát skončil milým „Tak se měj, ahoj“, jako bychom si volaly pravidelně. Přičítala jsem to lázeňskému nadšení. Lidé se tam mění, říká se. Ale netušila jsem jak moc.
O dva dny později zavolala znovu.
„Ahoj, jen se ozývám,“ začala, jako bychom byly kamarádky. „Včera jsme měli přednášku o zdraví a hned jsem si na tebe vzpomněla!“
Na mě. Žena, kterou roky oslovovala sotva víc než pozdravem.
Zeptala jsem se, na co přesně si vzpomněla, a ona spustila půl hodinový monolog o stravování, o tom, jak bych měla víc jíst vlákninu, že ona už tolik nepeče, protože cukr je tichý zabiják, a že bych možná měla taky přehodnotit svůj jídelníček. A přesto to nebylo to dřívější mentorování, na které jsem byla zvyklá. Tentokrát to znělo… jako starost.
Byla jsem zmatená. Ondra se tomu smál: „To je prostě máma, když má moc volného času.“
Jenže volala znovu. A pak zase. Každé dva dny. Občas dokonce jen proto, aby mi řekla, jaké bylo počasí nebo že viděla v jídelně rodinu, která připomínala tu naši.
A já si všimla, že je pokaždé trochu otevřenější. Jako by byla v lázních sama se sebou, bez role matky, tchyně, bez dennodenní rutiny. A možná tím poprvé zjistila, že skutečně má chuť se mnou mluvit.
Jeden hovor byl ale jiný. Volala večer, když už jsem lehala do postele.
„Jsi vzhůru?“ zeptala se hned po pozdravu.
„Jsem,“ odpověděla jsem, ačkoliv jsem v duchu přemýšlela, co se děje.
„Jen jsem… jsem ti chtěla říct, že mi chybíte,“ vydechla po chvíli ticha. „A že jsem si uvědomila, že tě vlastně moc neznám.“
To mě zasáhlo. Nebylo v tom nic manipulativního ani oficiálního. Byla to ona, Jarmila, která přiznala něco, co by dřív nepřiznala ani pod hrozbou ztráty slevového kuponu.
„Měla jsem pocit,“ pokračovala trochu unaveně, „že mě nechceš moc blízko.“
„To jsem si myslela já o vás,“ řekla jsem tiše.
Nastalo dlouhé ticho. Ne nepříjemné. Spíš takové, které se musí stát, aby se mezi dvěma lidmi něco změnilo.
„Možná jsme obě jen nevěděly jak,“ dodala jsem.
A poprvé jsem slyšela, jak se zasmála jinak než obvykle, měkčeji.
Další dny byly jiné. Už jsme si nepovídaly jen o procedurách nebo o jídle. Mluvily jsme o ní. O mně. O Ondrovi. A já najednou slyšela příběhy o tom, jak těžké měla poslední roky, jak se bála, že mě syn upřednostňuje a ona tím přichází o místo v jeho životě. Nikdy mi to neřekla. Já jí zas neřekla, že jsem si vedle ní vždy připadala jako host, který se nesmí příliš rozhlížet.
„V lázních člověk přemýšlí,“ řekla jednou. „A možná by měl přemýšlet i doma.“
Když se po třech týdnech vrátila, stáli jsme s Ondrou před domem a čekali na ni. A ona, místo toho aby pozdravila první jeho, přišla rovnou ke mně a objala mě tak, jako by to dělala celý život.
Byla jiná. Ne úplně, stejné názory, stejný styl, stejný humor. Ale otevřenější. Měkčí. Přístupnější.
A já pochopila, že některé změny přicházejí pomalu. Ale o to víc stojí za to je přijmout.
Možná k sobě nakonec přece jen najdeme cestu. A možná začala právě tam, mezi minerálními prameny a nedovařenou dietní rýží. A jedním telefonátem, který vůbec neměl přijít.
