Článek
Ještě teď mi cukají koutky, když si vzpomenu na ty narozeniny. Už to bude pár let, ale ten pocit, když mi pošťák přinesl obří krabici od mé drahé tchyně, je ve mně živý dodnes. Věděla jsem, že mi něco poslala, ale netušila jsem, jak moc „osobní“ ten dárek bude.
Roztrhala jsem balící papír a vykoukla na mě látka. Šaty! No jasně, co jiného by tchyně taky posílala. Vždycky měla takový ten jemný, nenucený vkus, což v jejím případě znamenalo něco mezi smuteční róbou a stanem pro menší rodinu. Nic proti vkusu mé tchyně, vážně ne, ale tak nějak jsem tušila, že to nebude zrovna ten typ šatů, ve kterých se budu cítit jako hollywoodská hvězda na červeném koberci. Spíš jako Hollywood na ústupu, s příchodem éry volných střihů a dostatku prostoru pro trávení svátků.
Když jsem šaty rozložila, potvrdily se mé nejhorší obavy. Byly… velké. Jakože opravdu velké. Klidně bych v nich mohla ubytovat celou rodinu na víkend. Nebo si z nich udělat padák pro případ nouze. Začala jsem se smát. Smích byl hysterie, smích byl smířením. A pak jsem si všimla lístku. Malý, úhledně popsaný lísteček, připevněný stuhou k rukávu. Vzala jsem ho do ruky a s úsměvem, který se pomalu měnil v grimasu, jsem ho přečetla. „Milá snacho, posílám ti tyto krásné šaty. A nezapomeň, že bys měla nosit velikost L.“
L! Velikost L! Jakože L jako „Los“ Angeles, nebo L jako „Lehce“ přes míru? Má drahá tchyně mi právě nevtíravě naznačila, že bych se měla zamyslet nad svým jídelníčkem a možná i nad tím, jestli mi ty poslední vánoční cukroví tak trochu nezůstala na bocích. Připadala jsem si jako v nějaké bizarní komedii, kde hlavní hrdinka dostane od tchyně šaty, které by jí seděly, kdyby právě polkla slona. Ne, to není fér. Slon by se v nich asi taky utopil.
Teď vážně, chápu, že to myslela dobře. Možná si myslela, že mi udělá radost, že mi pošle něco praktického. Nebo možná prostě zapomněla, jakou nosím velikost, a tak to vzala s rezervou. Ale to „měla bys nosit velikost L“ mě prostě dostalo. Nebyl to dotaz, nebyla to nabídka. Byl to rozkaz! Příkaz od módní policie tchyně, která mě očividně viděla jako hrušku, když jsem se vždycky považovala za atletickou postavu.
Chvíli jsem tam tak stála, šaty v jedné ruce, lístek ve druhé a přemýšlela, co s tím. Měla bych jí zavolat a zeptat se, jestli si náhodou nespletla adresáty? Nebo jestli mi neposlala šaty pro strýce? Nakonec jsem se rozhodla pro strategii „úsměv a kývání“. Tchyně je přece jen tchyně a nechcete si ji znepřátelit, zvlášť když už je to generace, která na kritiku reaguje poněkud… emocionálně.
Tak jsem šaty srovnala do skříně. Pořád tam jsou. A pokaždé, když se na ně podívám, vybaví se mi ten lístek a ten suchý humor mé tchyně. Je to taková moje osobní připomínka, že i když se snažíte držet dietu a cvičit, vaše tchyně má vždycky svůj vlastní názor na vaši postavu. A že někdy, prostě někdy, je nejlepší se nad tím jen zasmát. A možná si tajně koupit ty šaty o dvě čísla menší, jen tak pro radost.
A kdo ví, třeba se jednou do těch šatů vejdu. Třeba až budu mít dvanáct vnoučat a budu potřebovat něco, co zakryje veškeré stopy po nekonečném pečení cukroví a nošení vnoučat na zádech. Do té doby je mám jako památku na ty nejzábavnější narozeniny mého života a na mou tchyni, která má vždycky pravdu, i když s ní nesouhlasím.
