Článek
Rodinné večeře s tchyní jsou něco jako test odolnosti – trochu psychologie, trochu diplomacie a občas i boj o přežití. Ta poslední byla ale jiná. Tentokrát šlo doslova o život, nebo alespoň o můj trávicí systém. Byl pátek večer a manžel mi už dopoledne napsal: „Máma nás zve na večeři. Dělá své slavné překvapení.“ Slovo „překvapení“ mě vždycky znervózní. V podání mojí tchyně totiž znamená „něco, co ještě neochutnal ani pes“. Manžel se tvářil nadšeně, protože podle něj „ona umí skvěle vařit“. Ano, umí, ale zároveň má dar ignorovat, co komu chutná – a hlavně co komu nedělá dobře.
Do jejího bytu jsme dorazili kolem sedmé. Vůně se linula z kuchyně až ke dveřím a manžel se spokojeně usmál: „To je určitě něco dobrého.“ Tchyně nás přivítala s objetím a hned mě zavedla ke stolu. „Dneska jsem se překonala. Vařila jsem celý den. A mám pro tebe speciální porci!“ odpověděla jsem opatrně, že je to od ní milé. Pak donesla talíře a tam to bylo – na první pohled nádherný pokrm, na druhý pohled pohroma. Talíř plný krémové omáčky s nasekanými ořechy. A já? Jsem alergická na ořechy. Ne jen tak „trochu škrábání v krku“, ale opravdu vážně alergická – s dramatickým finále, které by vyžadovalo adrenalin a rychlou cestu do nemocnice.
„Panebože…“ vyklouzlo mi. „Nelíbí se ti?“ zeptala se tchyně. „Já… víte, že mám alergii na ořechy,“ připomněla jsem. Tchyně mávla rukou: „Ale prosím tě. To jsou jen vlašské. Ty dělají dobře srdci.“ „Ano, možná srdci. Ale ne mému,“ snažila jsem se o jemný tón. Manžel se snažil situaci zachránit: „Mami, ona fakt nemůže ořechy.“ Tchyně se usmála tím známým způsobem: „Vy mladí dneska máte na všechno alergii. Za nás jsme jedli všechno a žijeme.“
Bylo jasné, že diskuze nikam nepovede, a tak jsem talíř opatrně odsunula stranou a sáhla po bramborách. Jenže tchyně, jako ostřílený generál, okamžitě zareagovala: „To musíš aspoň ochutnat! Vždyť je to škoda. To je nejlepší omáčka, jakou jsem kdy dělala.“ „Ne, vážně nemůžu,“ zopakovala jsem pevně. Nastalo ticho a napětí u stolu by se dalo krájet. Manžel mě pod stolem chytil za ruku a šeptl: „Prostě to nejez. Já to nějak sním za tebe.“
Jenže tchyně měla plán B. „Tak si vezmi aspoň ten dezert. Tady máš dortík…“ A co myslíte? Ořechy. Tentokrát mleté, schované ve vrstvě krému. Začala jsem se smát. Už to bylo absurdní. „Vy jste na mě nastražila ořechovou past, že?“ Tchyně se konečně zasmála taky: „No dobře, možná trochu. Já prostě nevěřím, že máš tak silnou alergii. Nikdy jsem to neviděla.“ „A upřímně doufám, že to nikdy neuvidíte,“ odpověděla jsem. Manžel mezitím nenápadně snědl moji porci a já se spokojeně držela brambor, zeleniny a vody.
Večeře pokračovala v relativním klidu. Ale v hlavě jsem měla jasno – příště si možná vezmu vlastní jídlo. Nebo ceduli s nápisem „NEJÍM OŘECHY“. Cestou domů jsme se s manželem smáli. „Víš, že máma tě má ráda,“ řekl. „Jo. Tak moc, že mě málem zabila.“ Vím ale, že to tchyně nemyslela zle. Ona prostě patří ke generaci, která alergie považuje za módní výstřelek a věří, že když se člověk „hecne“, tak mu vlastně nic není.
Pár dní poté mi tchyně volala: „Přijďte zas na večeři. Udělám pro tebe speciální menu.“ „Bez ořechů?“ zeptala jsem se. „Bez ořechů,“ ujistila mě. A já jí uvěřila. Večeře byla opravdu bez ořechů. Místo toho jsem dostala talíř plný krevet. Jediný problém? Jsem taky alergická na krevety. Takže poučení pro příště – až půjdeme na večeři k tchyni, vezmu si vlastní krabičku jídla. A možná i antihistamin.
Ale víte co? Možná i přes tyhle drobné „kulturní střety“ je to vlastně hezké. Protože za každým talířem plným „zakázaného“ jídla je snaha – sice trochu tvrdohlavá – udělat radost. A když nad tím přimhouřím oči, je v tom vlastně kus lásky.
