Článek
Některé souboje se vedou tiše za zavřenými dveřmi kuchyně a místo mečů se tasí dietní brožurky. A právě takový souboj jsem zažila, když mi tchyně podsunula svazek pečlivě opsaných dietních receptů. Pohled na ně mi v hlavě okamžitě evokoval myšlenku na její svíčkovou – ikonické, leč kalorické jídlo, které po léta vládlo našemu nedělnímu stolu. A tak jsem bez váhání pronesla větu, která se zapsala do rodinné historie: „Díky, ale tvoji svíčkovou už jíst nemusím.“
Vztah s tchyní je jako tanec na tenkém ledě. Jeden špatný krok a propadnete se do hlubin nepochopení a uražených citů. Moje tchyně je typ, který se stará. A to tak, že opravdu. Stará se, co jíme, co nosíme, kdy spíme, a hlavně – jak vypadáme. Její nejnovější misí se stala moje váha, což, popravdě řečeno, nebyl úplně problém, ale spíš taková ta pohodlná kategorie „budu řešit po Vánocích“. V jejím podání to ale znamenalo, že se mi do rukou dostala brožurka plná receptů na „zdravou a lehkou kuchyni pro aktivní životní styl“. Už jen ty názvy zněly jako trest – „Brokolicový kuskus s tofu“, „Dýňové pyré s chia semínky“, „Salát z červené řepy a cizrny“. Mé chuťové pohárky se zalykaly hrůzou.
Její svíčková je kapitola sama pro sebe. Je to jídlo, které vaří s láskou a obětavostí, a které, troufám si říct, je naprostá kalorická bomba. Osm smetany, bůček místo libového masa, knedlíky, které nasáknou omáčku jako houba… Je to symfonie chutí, ale zároveň i přímá cesta k rozepnutí knoflíku na kalhotách. A právě proto jsem si s ní spojila tu dietní brožurku. Byla to taková ta tichá úmluva: „Ty mi dáš recepty, já ti slíbím, že už nebudu muset sníst celou mísu té tvojí dobroty.“ Zní to drsně, ale v našem rodinném kontextu to byl vlastně projev upřímnosti a možná i náznak vtipu.
Tchyně se na mě po mé poznámce podívala. Nebyla to zlost, spíš takové překvapení smíchané s lehkým zklamáním. Jako by jí někdo právě řekl, že její životní dílo je zbytečné. Pak se ale usmála. Byl to úsměv, který mi říkal: „Takže si myslíš, že mě převezla, viď?“ A já věděla, že boj teprve začíná. Od té doby se naše konverzace točí kolem kalorií, vlákniny a skrytých cukrů. Každá návštěva je malý dietní kvíz, kde se snažím dokázat, že nejím jenom smažené a tučné. Někdy se mi to daří, jindy ne. Ale pořád se snažím udržet si svoji autonomii v kuchyni.
Dietní recepty mám teď schované v šuplíku. Občas se na ně podívám a přemýšlím, jestli bych si někdy udělala ten dýňový salát. Ale pak si vzpomenu na ten rozhovor a na to, jak jsem se cítila, když jsem řekla „už nemusím“. Je to takový malý symbol mé nezávislosti. Nejde o to, že bych nechtěla jíst zdravě, to vůbec ne. Jde o princip. Jde o to, že si chci sama rozhodovat, co a kdy jím, a ne, aby mi někdo podstrkoval brožurky s názvy, které mi znějí jako kód k tajné misi, kterou stejně nikdy nesplním.
A víte co? Nakonec se ukázalo, že tchynina svíčková má v sobě ještě jednu magickou moc. Magickou moc usmiřování. Když se jednou pohádáme, vždycky to skončí u jejího stolu, kde nám naservíruje tu největší porci svíčkové, jakou si jen dokážeme představit. A v tu chvíli, všechny dietní brožurky jdou stranou. Protože někdy je prostě důležitější ten klid v rodině a ten pocit, že jsme všichni spolu. A to za pár kalorií navíc stojí.
