Článek
Mám ráda svou tchyni. Vážně. Je to žena, která mi v mnoha ohledech imponuje. Ale jako každá tchyně, i ta moje má své specifické „kouzlo“. A to kouzlo se naplno projevilo minulou neděli u oběda. V klidu jsem si vychutnávala svůj řízek – ano, jsem holka z lidu, co si ráda dá řízek –, když se její oči upřely na mou ruku, která zrovna šikovně porcovala maso. Pak z ní vypadlo to, co z ní vypadlo. „Víš, zlato, ty ten příbor držíš nějak divně. Skoro jako dřevorubec se sekerou. Měla bys na to dávat pozor, obzvlášť, když jíme venku.“ A dodala to s takovým tím úsměvem, co říká: „To myslím dobře, i když to zní jako kritika.“
V tu chvíli se mi zastavil nůž v půlce řízku. Dřevorubec se sekerou? Já? Pamatuji si, jak jsem jako malá strávila hodiny u stolu a snažila se napodobit maminku, která držela příbor s grácií baletky. Nikdy mi to nešlo. Moje ruce jsou prostě stvořené pro praktické věci, ne pro elegantní držení stříbra. Ale tohle? To byla rána pod pás. Jako kdyby mi řekla, že neumím dýchat. Nebo chodit.
Vzduch zhoustl. Můj muž vedle mě tiše polkl a věnoval mi ten typ pohledu, co říká: „Jen se hlavně uklidni, miláčku, nestojí to za to.“ Ale já už se neuklidňovala. Ve mně se probudil ten spící drak, co občas vyplivne oheň. A v tu chvíli jsem věděla, co udělám. Vzpomněla jsem si na restauraci s michelinskou hvězdou, kam jsem se už dlouho chtěla podívat, ale nikdy se nenašla ta správná příležitost. No, teď se našla!
„Víš co, tchyně?“ řekla jsem s úsměvem, který byl o něco sladší než obvykle. „Máš pravdu. Je čas to napravit. Vezmu tě do té nejlepší restaurace ve městě. Michelinské hvězdy, to je něco. Tam se naučíme, jak se jí správně!“ V jejích očích se objevilo překvapení. A taky trochu pobavení. Ale souhlasila. A já věděla, že to bude boj. Nebo spíš lekce. Pro obě.
Rezervace byla vyřízena a den D se blížil. Celý týden jsem sledovala videa o etiketě stolování, jak se drží vidlička, jak se správně krájí maso, jak se pije víno, aniž by člověk vypadal jako vodník. Snažila jsem se pochopit rozdíl mezi předkrmovou vidličkou a dezertní lžičkou, což bylo nad mé chápání. Vzpomněla jsem si na kamaráda, co mi kdysi řekl, že v takových restauracích je víc příborů než jídla. Měl pravdu.
Dorazily jsme tam. Restaurace byla elegantní, stoly s křišťálovými sklenicemi a příbory, které vypadaly jako umělecká díla. Seděly jsme u stolu a já se snažila tvářit klidně, i když mi srdce bušilo jako splašené. Tchyně se tvářila spokojeně. Viděla jsem v jejích očích, jak si říká: „No, konečně se ta moje snacha začne chovat jako dáma.“ Objednaly jsme si degustační menu. A pak to začalo.
První chod. Něco, co vypadalo jako umělecká instalace z pěny a kaviáru. Přede mnou leželo pět vidliček a tři nože. Moje tchyně se na mě podívala s úsměvem. Já jsem si vybrala tu nejmenší vidličku a snažila se nabrat tu pěnu s grácií. Samozřejmě, pěna mi utekla, kaviár se rozkutálel a já vypadala, jako bych se snažila sníst obláček. Ale snažila jsem se! Tchyně si diskrétně povzdechla.
Další chody byly podobné. Miniaturní kousky jídla, které vypadaly jako z galerie, a k nim desítky příborů. Jednou jsem omylem sáhla po dezertní lžičce na maso. Jindy jsem se snažila krájet rybu příborovým nožem. Bylo to utrpení, které by si zasloužilo vlastní divadelní hru. Tchyně seděla naproti mně, s rukama složenýma v klíně, a občas se jí na tváři mihl úsměv. Myslím, že si to užívala.
Když přišel hlavní chod – malinký kousek masa, který vypadal jako vzorek – podívala jsem se na tchyni. V jejích očích jsem viděla lehkou únavu a možná i náznak zahanbení. Vypadala, že by si nejraději dala obyčejný řízek s bramborovou kaší. V tom momentě jsem si uvědomila, že jsem to asi trochu přehnala. Můj malý „dřevorubecký“ trik se jí teď vracel i s úroky.
Po dezertu, který se skládal z jedné malinké kuličky zmrzliny a pětice čokoládových drobečků, jsem se na ni podívala. „Tak co, tchyně? Jak se ti líbilo?“ zeptala jsem se s úsměvem. Ona se na mě podívala, pak na stůl plný použitých příborů a pak znova na mě. „Víš co, zlato?“ řekla. „To bylo… poučné. Ale myslím, že obyčejný řízek mi chutná víc. A víš co? Je mi úplně jedno, jak držíš příbor, hlavně, že ti chutná a že jsi šťastná.“
Usmála jsem se. Věděla jsem, že jsem vyhrála. Nešlo o to, kdo umí lépe jíst s příborem, ale o to, že jsme se obě poučily. Ona o tom, že někdy je méně více, a já o tom, že občas je potřeba vzít tchyni na michelinskou večeři, aby pochopila, že láska prochází žaludkem, a ne pravidly etikety. A od té doby, kdykoliv jsme spolu u stolu, už nikdo neřeší, jak držím příbor. A řízek je zase řízek. A to je pro mě to nejdůležitější.
