Článek
Život je plný záhad, ale ta, kterou mi přichystal letošní kalendář, předčila všechna má očekávání. Minulý týden mi zazvonil telefon. Na displeji „Tchyně“. Už jen to samo o sobě slibuje dobrodružství. Zvedla jsem to s úsměvem, připravená na obvyklou konverzaci o počasí, dětech nebo cenách másla. Místo toho se mi do ucha ozvalo něco, co by se dalo popsat jako mix zraněného jezevce a naštvané hydiny.
„Tak tys nepřijela,“ pronesl hlas, ze kterého mrazilo i uprostřed léta. „Kam, maminko?“ zeptala jsem se nechápavě. V hlavě mi blesklo, jestli jsem nezapomněla na nějaké narozeniny nebo výročí svatby. Ale ne, to bych věděla. „No přece na můj svátek!“ zaznělo s takovou razancí, že jsem málem pustila telefon.
Svátek? Moje tchyně? V kalendáři? Rychle jsem ho vytáhla, projela očima stránku po stránce a pak se zastavila. A tam to bylo. Malinkým písmem, pod datumem minulého úterý, stálo jméno, které patřilo mé tchyni. A vedle něj drobná hvězdička.
V ten moment mi to došlo. Moje tchyně má poměrně neobvyklé jméno. Jméno, které v běžném českém kalendáři nenajdete. Vždycky si z toho dělala legraci, že svátek nikdy neslaví, a my jsme se podle toho řídili. A teď, po všech těch letech, najednou BUM! Její jméno se objevilo v kalendáři! A já, nic netušící, jsem si vesele žila svůj život, zatímco tchyně čekala, že jí celá rodina bude lézt do zadku s gratulacemi.
Přiznávám, chvíli jsem se dusila smíchy. Představa, jak celá léta s nonšalancí ignorujeme její neexistující svátek, a teď se z ničeho nic objeví v kalendáři jako blesk z čistého nebe, mi přišla absurdní. Jenže smích mě rychle přešel, když tchyně pokračovala: „To je neúcta! Ani si nevšimneš, že mám poprvé v životě svátek! Co na to řeknou sousedi? Vždyť si myslí, že mě nemáte rádi!“
Sousedé. To kouzelné slůvko, které dokáže v české rodině spustit lavinu. Sousedé, kteří vidí všechno, slyší všechno a hlavně – všechno si pamatují. Dokázala jsem si představit, jak tchyně už v pondělí stála u okna s hrnkem kafe a čekala, kdo přijde s kytkou jako první. A nikdo nepřišel. Ani její vlastní snacha.
Pokusila jsem se o diplomatickou obranu. „Ale maminko, to jméno tam nikdy nebylo! Já jsem si toho prostě nevšimla! Kdo by to čekal?“ „Člověk, který má rád svou tchyni, by to čekal!“ zněla odpověď. „Člověk, který se zajímá o rodinu, by si to zjistil! Vždyť přece existuje internet, ne?“
A tady to je. Digitální doba se míchá s rodinnými tradicemi a vytváří dokonalý koktejl nedorozumění. Kdo by si pomyslel, že kalendář bude hrát tak klíčovou roli v rodinných vztazích? Měla jsem si každý den kontrolovat seznam jmen v kalendáři, jestli náhodou nějaký vydavatel nedostal záchvat kreativity a nerozhodl se obohatit českou svátkovou sbírku o zbrusu nová jména?
Nakonec jsem rezignovala. Bylo jasné, že argumentace je marná. Urazil se ten, kdo se urazit chtěl. A kalendář se stal jen záminkou. Slibovala jsem hory doly, pozvala ji na oběd, koupila obrovskou kytici, aby „oslavila“ ten její historicky první svátek. Tchyně na to sice prohlásila, že „to už ale není ono“, ale kytku si vzala.
Celá tato absurdní situace mě donutila zamyslet se nad tím, jak křehké jsou někdy rodinné vazby a jak snadno se dokážeme urazit kvůli maličkostem. A taky nad tím, že občas bychom se měli méně spoléhat na tištěné kalendáře a více na vzájemnou komunikaci. Nebo alespoň na ty internetové, které se aktualizují v reálném čase. Jen pro jistotu. Protože nikdy nevíte, kdy se v nich objeví další „první“ svátek, který může otřást rodinným vesmírem.
