Článek
Přiznejme si to, tchyně jsou kapitola sama pro sebe. Někdy jsou to andělé seslaní z nebe, jindy zase mistři nechtěných poznámek, které se vám usadí v hlavě a nechtějí odejít. A pak je tu ta úroveň „plastika nosu jako dárek“. To už není poznámka, to je regulérní návrh s potenciálem otřást vaším sebevědomím a zároveň vás pobavit na celý zbytek života.
Sedíme u nedělního oběda, všechno vypadá idylicky. Pečeně voní, brambory jsou křupavé a povídá se o tom, jak se daří vnoučatům ve škole. Najednou se ticho protne, doslova, jako nůž máslem. Tchyně se na mě zahledí s takovým tím zvláštním, zkoumavým pohledem, který znáte už z doby, kdy jste jí poprvé představili svůj jídelníček bez masa. „Víš,“ začne pomalu, „dívala jsem se na jednu reportáž o celebritách a ty plastiky… to je dneska normální. A napadlo mě, že by to pro tebe nebyl špatný dárek.“ A pak to přijde. Ta slova, která vám na okamžik zastaví krev v žilách: „Třeba nos. Ten by se dal udělat… hezky.“
V tu chvíli se vám v hlavě spustí ohňostroj myšlenek. První je samozřejmě zděšení. Cože? Můj nos? Vždyť ho mám odjakživa a nikdy mi nepřišel nijak zvlášť problematický. Je tam, kde má být, dýchám jím, občas se na něj opře brýle. Žádné drama. Následuje hned obranný mechanismus. Snažíte se vzpomenout, jestli jste se někdy před tchyní zmiňovali o nějaké své nespokojenosti s touto dominantou obličeje. Možná jste jednou, v opileckém záchvatu upřímnosti na vánočním večírku, prohodili něco o tom, že byste si přáli mít nosík jako panenka. Ale to bylo před pěti lety a navíc to byla legrace!
A pak přichází fáze humoru. Protože co jiného s takovou situací dělat? Buď se rozpláčete, nebo se začnete smát. A smích je přece zdravější. Začnete si představovat ten proces. Sedíte v čekárně u plastického chirurga a vyplňujete dotazník. V kolonce „důvod operace“ váhavě napíšete: „Dárek od tchyně.“ Následuje konzultace s lékařem, který se vás s vážnou tváří zeptá: „A jakou představu o nosu máte? Chcete ho rovnější? Menší? Útlejší? Nebo snad retro, jako herečka Hepburnová?“ A vy se v duchu ptáte, jestli by šel udělat nos, který by se tchyně zaručeně líbil, ale zároveň byste vypadali stále jako vy.
Samozřejmě, že za tím není nic špatného. Tchyně to myslela nejspíš dobře. Možná viděla nějaký pořad o proměnách, možná si všimla, že se na svůj nos sem tam podíváte kriticky do zrcadla. Možná si prostě jen chtěla udělat radost tím, že vám udělá radost. Ale vybrat jako dárek něco, co se týká vaší vizáže a ještě k tomu invazivním způsobem, to už je trochu vyšší dívčí. To je jako kdyby vám manžel k Vánocům daroval permanentku do posilovny a dodal: „Víš, abys ses trochu zpevnila, miláčku.“ Sice to může myslet dobře, ale vy to budete vnímat jako podprahovou zprávu: „Jsi tlustá.“
Na druhou stranu, je to námět na historku, kterou budete vyprávět ještě v domově důchodců. „Pamatujete, jak mi tchyně chtěla zaplatit plastiku nosu?“ A všichni se budou smát. Je to test vaší diplomacie, vaší schopnosti reagovat na nečekané situace s grácií a humorem. Můžete říct: „Děkuji, maminko, to je od vás moc milé, ale svůj nos mám ráda takový, jaký je. Je to přece originál!“ Nebo můžete jít do útoku a navrhnout jí plastiku… čehokoli. Ale to už byste se dostali na tenký led.
A tak si z toho vezměte ponaučení. Láska tchyně prochází nosem, nebo spíše návrhy na jeho úpravu. Berte to s humorem, s nadhledem a s vědomím, že jste stejně krásní takoví, jací jste. A pokud se tchyně zeptá znovu, řekněte jí, že byste raději jako dárek lístky do divadla. Nebo třeba pěknou knihu. Cokoli, co nevyžaduje anestezii a rekonvalescenci. A hlavně, pamatujte, že váš nos je součástí vaší osobnosti a má svou vlastní, jedinečnou krásu. I když tchyně třeba vidí prostor pro vylepšení.
