Článek
Víkend na chatě. To zní jako rajská hudba, že? Pro nás s Petrem to znamenalo dva dny klidu od práce, městského shonu a… inu, od Petrově maminky. Ne že bychom ji neměli rádi, ale tchyně Jarmila je tak trochu živel. Typická česká babička, co miluje řízky, pletení a… řízení domácnosti, i té cizí. Tentokrát jsme si ale mysleli, že máme vyhráno. Klíče jsme jí nechali s jasným instrukcemi: zalít kytky, vybrat poštu. Nic víc, nic míň.
Cestou domů jsme si v autě povídali o tom, jak skvělý víkend to byl. Žádné starosti, žádné hádky, prostě idylka. Petr dokonce vtipkoval, že jestli Jarmila přestaví obývák, tak ho vyhodí oknem. Smáli jsme se, protože to znělo tak absurdně. Kdo by se pouštěl do takové akce bez zeptání?
Otevřeli jsme dveře bytu a jako první nás přivítalo ticho. A pak ten pohled. Místo našeho útulného obýváku, který jsme si pečlivě zařizovali několik let, se na nás vyvalila záplava béžové a hnědé. Náš oblíbený gauč, na kterém jsme strávili nespočet večerů u filmů, byl pryč. Na jeho místě stála obrovská, hnědá kožená souprava, která vypadala, jako by vypadla z katalogu nábytku z devadesátých let.
Petr stál s otevřenou pusou a vypadal, že každou chvíli omdlí. Já jsem se snažila zpracovat, co vidím. Obrazy, které visely na stěnách, zmizely. Nahradily je jakési výšivky s krajinkami a makramé závěsy. Na polici, kde stála naše sbírka knih, teď trůnila sada skleniček se zlatým okrajem a umělé květiny v plastové váze. Televize byla posunuta o metr doleva a na ní ležela háčkovaná dečka s motivem jelena. Bylo to, jako bychom se ocitli v bytě nějaké cizí babičky. Tedy, kromě toho, že Jarmila je fakt babička.
„Tohle… tohle nemůže být náš byt,“ vykoktal Petr a protřel si oči, jako by se bál, že se probudí z noční můry.
„Je to náš byt,“ řekla jsem, ale zněla jsem spíš jako robot. „Jen… je trochu… Jarmila.“
A v tu chvíli se z ložnice vynořila tchyně Jarmila. S úsměvem od ucha k uchu, v ruce držela smeták a vypadala spokojeně. „Á, děti, už jste doma! Co říkáte na tu změnu? Konečně máte obývák, jak se patří!“
Petr na ni zíral s výrazem, jako by viděl ducha. „Mami… co jsi… co jsi to udělala?“
„No přece jsem vám ho zvelebila!“ odvětila hrdě Jarmila. „Ten váš starý gauč byl už úplně proleželý, a ty obrazy! Vždyť to byly jen nějaké mazanice! Teď to máte elegantní, moderní a hlavně praktické. Však si na to zvyknete.“
Vysvětlila nám, jak se rozhodla, že je náš obývák „moc strohý a neosobní“. Prý si vzala dovolenou v práci a s pomocí souseda Pepíka (toho, co si vždycky půjčuje naše nářadí a nikdy ho nevrátí) a dodávky od nějakého kamaráda z Burzy starožitností (kde prý koupila tu hnědou hrůzu za "super výhodnou cenu"), všechno přestěhovali, vyhodili staré věci a nainstalovali nové. A ty naše „staré krámy“ – jak nazvala náš gauč, křesla a stolek – prý odvezla na sousedovu chalupu. „Na chalupě se to vždycky hodí,“ prohlásila s vítězoslavným úsměvem.
Petr se snažil zachovat klid, ale viděla jsem, jak se mu chvějí ruce. „Mami, ale my jsme se tě neptali. My jsme nechtěli nic měnit!“
Jarmila jen mávla rukou. „Ale jděte, vždyť jsem to myslela dobře! A hlavně, ty peníze za to! Vždyť byste za takový luxus v obchodě zaplatili majlant!“
Další hodiny byly směsicí zoufalství, absurdity a tichého smíchu, když jsme si s Petrem vyměňovali pohledy. Jarmila nám ještě stihla sdělit, že máme „konečně pořádný obývák, kde se dá přijímat návštěva, aniž by se člověk styděl“. A pak nám nabídla večeři – samozřejmě řízky.
Petr se propadl do hnědého gauče, který se mu zdál tvrdší než betonová zeď. Snažil se předstírat zájem, ale bylo vidět, že se mu v hlavě honí myšlenky na únikový plán. Já jsem si sedla vedle něj a snažila se nemyslet na to, že pod námi je teď gauč, který by pravděpodobně vydržel menší zemětřesení.
Nakonec jsme se rozhodli, že se pokusíme vzít to s humorem. Sice jsme přišli o náš oblíbený gauč, ale získali jsme historku, kterou budeme vyprávět ještě vnoučatům. A navíc, hnědá barva má prý uklidňující účinek, takže se snad v našem novém, „zvelebeném“ obýváku budeme cítit klidněji. Možná až moc klidněji. Až nás to uspí. A mimochodem, ty výšivky s krajinkami… no, alespoň máme teď v obýváku kus české lidové tvořivosti. Jen doufáme, že se Jarmila nepustí do přestavby kuchyně. Nebo nedej bože ložnice. To už bychom se asi zasekli v časové smyčce někde v osmdesátkách.
