Článek
Znám ten pocit, ten zvláštní druh pohody, kdy si v oblíbené kavárně konečně najdete svůj koutek. Měkká křesla, tlumené světlo, vůně čerstvě mleté kávy a tichá hudba v pozadí – zkrátka oáza klidu uprostřed rušného dne. Mám jednu takovou kavárnu nedaleko práce. Nechodím tam denně, ale když už se tam zastavím, cítím se tam tak nějak…doma. Číšníci už mě poznají, vědí, že si dám nejspíš cappuccino a k tomu ten jejich vynikající mrkvový dort. Je to taková moje malá radost, chvilka pro sebe, kdy si můžu v klidu přečíst pár stránek knížky nebo jen tak pozorovat cvrkot kolem.
Ten den začal jako každý jiný. Ranní shon, práce, termíny. Kolem poledne už jsem cítila, že potřebuji malou pauzu, restart hlavy. Automaticky jsem zamířila do své oblíbené kavárny. Naštěstí se u mého oblíbeného okenního stolku zrovna uvolnilo místo. S úsměvem jsem si sedla, odložila tašku a kabát a s blaženým pocitem si prohlédla nabídku. Cappuccino a mrkvový dort, klasika. Číšník, mladý kluk s piercingem v obočí, ke mně přišel s úsměvem. „Dobré poledne, co si dáte?“ objednala jsem si a on s mrknutím oka přikývl: „Jasně, hned to bude.“
Zatímco jsem čekala na svou objednávku, vyřídila jsem ještě pár rychlých e-mailů na mobilu. Pak jsem si všimla, že mi dochází baterka. Věděla jsem, že mám v tašce powerbanku, ale nechtělo se mi ji tam lovit. Navíc jsem si vzpomněla, že kousek od našeho stolku je zásuvka. Tak jsem si řekla, že si na chvilku odskočím, jen co mi přinesou kávu a dort, abych si mobil trochu nabil. Přece jen, bez něj jsem jako bez ruky. Netrvalo dlouho a na stole přede mnou už vonělo cappuccino s dokonalou pěnou a lákavě vypadal i ten kousek mrkvového dortu s krémovou polevou. S chutí jsem se do něj pustila a vychutnávala si první doušky horké kávy. Ach, tohle je přesně to, co jsem potřebovala! Po pár minutách blaženého klidu jsem si vzpomněla na ten mobil. Řekla jsem si, že teď je ta pravá chvíle. Vstala jsem od stolu, vzala si jen mobil a nabíječku a zamířila k oné zásuvce u zdi. Byla jsem pryč maximálně tři minuty. Opravdu, ani jsem si nestihla pořádně prohlédnout obrazy na stěně.
Když jsem se vracela ke svému stolu, už z dálky jsem viděla, že tam sedí někdo jiný. Zarazila jsem se. To snad není možné! Můj kabát ležel přehozený přes opěradlo prázdné židle vedle. U stolu stál jiný číšník, starší pán s laskavým úsměvem, a obsluhoval ten nový pár. Nechápala jsem, co se děje. S nejistotou jsem přišla ke stolu. „Promiňte,“ oslovila jsem toho staršího číšníka, „ale tady jsem seděla já.“ Pán se na mě s mírným překvapením podíval a pak jeho pohled sklouzl k mému kabátu na vedlejší židli. „Ach tak,“ řekl s mírným úsměvem, „takže jste si jen na chvilku odskočila?“ Přikývla jsem, stále trochu zmatená. V tu chvíli přišel k našemu stolu ten mladší číšník, co mi předtím bral objednávku. Podíval se na mě a jeho úsměv se jaksi vytratil. V očích mu bylo vidět, že si je vědom trapné situace, a zároveň se v nich zračila nejistota, co teď bude dál. „Pardon, paní,“ zamumlal tiše, „já… já myslel, že už jste šla. Víte, tenhle stůl se zrovna uvolnil a… no, potřebovali jsme ho pro další hosty.“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Potřebovali? Vždyť jsem si jen na tři minuty odskočila nabít mobil! Můj kabát je tady, moje nedopité cappuccino a půlka dortu taky!“ Ukázala jsem na stůl, kde si ten nový pár už vesele povídal a popíjel vodu. Ten mladší číšník sklopil pohled, jako by se styděl. „Já vím, moc se omlouvám. To byla ode mě hloupost. Neměl jsem to udělat.“
V tu chvíli jsem cítila, jak mi stoupá tlak. „Takže vy mi chcete říct, že si nemůžu ani na chvilku odběhnout od svého pití a jídla, za které jsem zaplatila, aniž byste mi sebrali místo? ‚Tohle už není vaše místo‘? Co to má jako znamenat? Že už tady nejsem vítaná?“ Můj hlas už nebyl tak klidný jako před chvílí. Cítila jsem se nejenom dotčená, ale hlavně tak nějak… vykořeněná. Jako by mi někdo bez ptaní sebral něco, co jsem považovala za samozřejmost. Ten starší číšník se snažil omluvně usmát a situaci uklidnit. „Promiňte za kolegu, paní. To se opravdu nemělo stát. Hned vám najdeme jiný stolek.“ „Jiný stolek?“ opáčila jsem. „Já nechci jiný stolek! Chci ten svůj, u kterého jsem si objednala a kde jsem si chtěla v klidu vychutnat tu chvilku pohody! A chci si v klidu dopít kávu a dojíst ten výborný dort!“ Ukázala jsem na svůj původní stolek, kde ten pár už listoval v menu a vypadal naprosto spokojeně. Ten mladší číšník se na mě podíval s lítostí v očích. „Opravdu, paní, je mi to moc líto. Byla to moje chyba. Mohu vám nabídnout kávu na účet podniku? Nebo třeba i ten dort ještě jednou?“
„Kávu na účet podniku?“ zopakovala jsem. „To mi má jako vynahradit ten zvláštní, nepříjemný pocit, že už sem nepatřím? Že i když jsem si myslela, že je tohle moje místo, tak už není? Že si nemůžu ani na chvilku odskočit, aniž by mi někdo dal najevo, že jsem tu navíc?“ Věděla jsem, že možná reaguju přehnaně, ale ten pocit, že mi někdo takhle narušil mou malou oázu klidu, byl silnější než já.
Nakonec se situace vyřešila tak, že ten nový pár, asi trochu zaražený z mého rozhořčení, se ochotně přesunul k jinému stolu a já jsem se mohla vrátit ke svému nedopitému cappuccinu a rozjedenému dortu. Ale už to nebylo ono. Ta pohoda se vytratila jako pára nad hrncem. V hlavě mi neustále rezonovala ta nepříjemná věta: „Tohle už není vaše místo.“ Ten pocit, že někam už nepatříte, i když jste si mysleli, že ano, je zvláštně tíživý. Zvlášť na místě, kde jste si chtěli jen na chvilku odpočinout a načerpat energii. Najednou se to místo zdálo cizí, nepřátelské.
Přemýšlela jsem o tom cestou domů. Co vlastně ta slova znamenala? Byla to jen nešťastná formulace v návalu práce? Nebo se za nimi skrývá něco víc? Opravdu už nejsem vítaná ve své oblíbené kavárně jen proto, že jsem si na pár minut odskočila? Je tohle nová realita? Že si člověk nemůže ani na malou chvilku nechat svůj stůl bez dozoru, jinak riskuje, že o něj přijde?
Možná to byla jen shoda nešťastných okolností, chyba mladého, možná trochu přehnaně horlivého číšníka a možná i příliš pragmatický přístup vedení kavárny. Ale ten hořký pocit, že už někam nepatříte, i když jste si to ještě před pár minutami mysleli, ten zůstává. Zvlášť na místě, které pro vás znamenalo víc než jen obyčejnou kavárnu.
Asi si budu muset najít jinou kavárnu. Místo, kde se budu cítit opravdu vítaná, kde si budu moct s klidným svědomím odskočit na záchod nebo si na chvilku dobít ten proklatý mobil, aniž by mi někdo s ledovým klidem oznámil: „Tohle už není vaše místo.“ Protože víte co? Místo, kde se necítíte dobře, kde máte pocit, že jste na obtíž, to opravdu není vaše. A je čas jít dál. I když to znamená rozloučit se s výborným mrkvovým dortem a s iluzí o jednom příjemném koutku ve městě. Snad dělají stejně dobrý dort i jinde. A snad tam budou mít i trochu víc pochopení pro zákazníky, kteří si jen na pár minut potřebují odskočit. Tři minuty. Opravdu jen tři minuty. A stačilo to k tomu, abych se cítila jako cizinec na místě, které jsem považovala za svůj malý úkryt. Smutné. Opravdu smutné zjištění.
