Článek
Ne jen jako jeho přítelkyni, ale jako někoho, kdo k jejich rodině patří. Říkala jsem si, že musím udělat první krok, být vstřícná, nenutit se, ale snažit se. Pozvala jsem ji na kávu, zvala ji k nám na obědy, chodila jsem s ní občas na nákupy. A musím říct, že mě to i začalo bavit. Přestala jsem ji vnímat jako nebezpečí, ale spíš jako složitou ženu, která to taky nemá v životě úplně jednoduché. Říkala jsem si, že jsem asi dřív byla příliš podezřívavá.
Pomáhala jsem jí, když jí nebylo dobře
Když měla v zimě chřipku, přivezla jsem jí polévku. Když jí umřela kočka, koupila jsem jí svíčku s motivem zvířat. Věděla jsem, že jí na ní hodně záleželo. A ona mi několikrát napsala, že si váží toho, že se snažím. Po Vánocích mi poprvé řekla „děkuju, že jsi v naší rodině“. Dojalo mě to.
Jenže postupně se začaly dít věci, kterým jsem nerozuměla. Přestala se mnou tolik mluvit, na zprávy odpovídala stroze, a když jsme přišli na návštěvu, skoro se se mnou nebavila. Myslela jsem, že má špatné období. Ale pak jsem zaslechla její rozhovor s jednou známou, kterou si spletla s někým jiným na telefonu. Mluvila o mně jako o „té slečně, co si myslí, že všechno spasí polívkou a roztomilým dárkem“.
Zůstala jsem jako opařená
V tu chvíli jsem ztuhla. Neřekla jsem nic, jen jsem odešla do kuchyně a dál dělala, že se nic nestalo. Ale bolelo to. Cítila jsem se trapně, jako nějaká hloupá holka, která se snaží zalíbit někomu, kdo ji ve skutečnosti zesměšňuje. Nevěděla jsem, jestli to mám říct Adamovi, nebo to nechat být. Nakonec jsem to v sobě dusila.
Ale bylo to horší a horší. Začala být na mě protivná i u nedělních obědů, které jsme střídavě pořádali. Všechno komentovala – že omáčka je málo slaná, že květiny na stole jsou umělé, že Adam býval jiný, když byl s bývalou. Pořád jakoby mezi řádky naznačovala, že nejsem dost dobrá.
Adam mě podpořil
Když jsem to Adamovi konečně řekla, byl v šoku. Prý o ničem takovém nevěděl. Mrzelo ho to a snažil se mě utěšit. Řekl, že si se svou mámou promluví, že mě má rád a chce, abychom byli v pohodě. Ale taky mi na rovinu přiznal, že jeho máma je složitá a že celý život hledá chyby spíš na druhých než u sebe.
Nakonec se s ní opravdu sešel a něco jí řekl. Nevím přesně co, ale od té doby si dává větší pozor. Jenže to není přirozené. Je to taková ta křečovitá opatrnost. Mluví jen o počasí, chválí jídlo, ale cítím, že mě vlastně nesnáší. A upřímně, já už s ní taky nechci nic budovat.
Už se nesnažím
Dřív jsem si myslela, že stačí být hodná, vstřícná a že si člověk každého nakloní. Jenže někdy se prostě nehodíte. A čím víc se snažíte, tím víc tím toho druhého provokujete. Dnes už vím, že nemůžu nikoho přesvědčit, aby mě měl rád. A že je v pořádku to vzdát, když už vás to jen ničí.
Dál se vídáme. Kvůli Adamovi. Ale už do toho nedávám energii. Nezvu ji na nákupy, necpu se do jejího světa. A jestli mě někdy uvidí jinak? To už nechávám na ní. Já vím, kdo jsem. A že jsem to zkusila.
Zdroj: Jarmila K., Praha
