Článek
Když jsem si konečně našetřil na cestu do Keni, měl jsem v hlavě jasný plán – safari, pár dnů u oceánu a návrat domů. Cestoval jsem sám, ne proto, že bych nechtěl společnost, ale protože se to tak sešlo. Kamarádi nemohli, partnerku jsem neměl, a odkládat to dál už jsem nechtěl. Přiletěl jsem do Nairobi a hned druhý den ráno jsme vyráželi. Bylo nás šest, dva páry z Nizozemska, jeden osamělý Ital a já. A pak ještě naše průvodkyně – mlčenlivá, vysoká, působila sebejistě. Jmenovala se Achieng a měla v sobě zvláštní klid. Mluvila perfektně anglicky, ale nikdy neplýtvala slovy. Když už něco řekla, většinou to stálo za to.
První jízda, první kontakt
První den jsme viděli žirafy, pak zebry a antilopy. Bylo to přesně tak dechberoucí, jak jsem si představoval, a přesto trochu jiné. Všichni jsme fotili, jako by nám šlo o život, ale mně se nechtělo koukat na svět jen přes objektiv. Chvílemi jsem jen seděl a koukal ven. Achieng si toho všimla. Usmála se a řekla něco ve smyslu, že někdy je lepší jen dýchat a vnímat.
Druhý den ráno jsme jeli hluboko do rezervace. Ostatní byli trochu unavení, ale já byl plný energie. Achieng nabídla, že mě vezme na menší pěší výpravu bokem od hlavní trasy. Prý pokud si troufnu. Vzali jsme jen vodu, vysílačku a šli.
Divočina jinak
Byli jsme asi dvě hodiny od auta, když jsme narazili na stopy lvů. Zastavili jsme se a ona mě naučila, jak poznat, jestli jsou čerstvé. Mluvila tiše a klidně, jako by šlo o něco úplně přirozeného. A v tu chvíli se přede mnou přestala tvářit jako oficiální průvodkyně. Začala vyprávět o tom, jak tu žije. Jak její rodina přišla o půdu kvůli turistickému resortu, ale ona se rozhodla zůstat a pracovat s tím, co zbylo.
Byl jsem z toho trochu v rozpacích. Nečekal jsem, že mi někdo otevře takový kus života během výpravy, která měla být o zvířatech. Ale bylo to upřímné. A asi jsem na to byl zrovna připravený.
Bouřka a noc v chatce
K večeru se rychle zatáhlo a přišla bouřka. Museli jsme dočasně přespat v jedné z dřevěných chatek pro strážce parku. Byla to jednoduchá stavba bez elektřiny, jen se svíčkou a dekou. Achieng se starala o oheň, já koukal do tmy. Seděli jsme spolu a povídali si.
O rozdílech mezi životem v Evropě a Africe, o snech, o tom, co všechno je člověk ochotný obětovat. Nepřeskočila mezi námi jiskra jako v romantickém filmu. Spíš se otevřelo něco jiného – porozumění. Jako když na chvilku potkáte někoho, kdo věci vidí podobně jako vy, přestože vyrostl úplně jinde.
Ráno bez zvířat, ale s jiným pohledem
Druhý den jsme se vrátili zpátky. Ostatní nic netušili, jen se divili, že jsme stihli tolik ujít. Safari pokračovalo, ale už jsem nevnímal jen zvířata. Začal jsem se víc dívat kolem sebe. Na vesnice u cest, na lidi, kteří tam žili bez iluzí o dobrodružství. Začalo mi docházet, že ta naše představa „Afriky“ je pořád jen výsek. A že i když přijedu s foťákem a peněženkou, pořád toho moc nechápu.
S Achieng jsme si na konci vyměnili kontakt. Nevím, jestli si někdy napíšeme. Nešlo o lásku ani o flirt. Ale o chvíli, která něco posunula. Aspoň ve mně. Safari v Keni jsem si odškrtl. Mám fotky, zážitky, pár suvenýrů. Ale hlavně mám vzpomínku na člověka, který mi ukázal, že nejde vždycky jen o to, co čekáme. Někdy je důležitější to, co vůbec neplánujeme.
Zdroj: Tomáš B., Brno
