Článek
Vybrali jsme malý apartmán v chorvatském letovisku, kousek od pláže, kde nebylo tolik turistů. Chtěl jsem klid, koupání, večery u vína. Chtěl jsem nás dva.
První dva dny byly fajn. Smáli jsme se, chodili do vody, večer si dali rybu na grilu. Ale třetí den jsem si všiml, že je jiná. Nepřítomná. Často koukala do telefonu, odbíhala si volat, a když jsem se zeptal, komu píše, jen mávla rukou. Prý kolegyně z práce. Neřešil jsem to. Nechtěl jsem být žárlivý, navíc jsme byli na dovolené. Jenže ten pocit, že něco nehraje, ve mně zůstal.
Všechno se zlomilo čtvrtý den ráno. Šla si prý zaběhat na pláž. Po hodině se nevracela. Vzal jsem si klíče a šel se projít směrem k pobřeží. A tam jsem ji uviděl.
Seděla na kamenech s nějakým cizím chlapem. Měl ruku kolem jejích ramen. Smáli se. Pak se k němu naklonila a políbila ho. Bylo to jako rána do žaludku. Neudělal jsem scénu, jen jsem stál dál, pozoroval je a pak jsem se otočil a odešel.
V apartmánu jsem sbalil svoje věci. Nevěděl jsem, co dál. Chtěl jsem jen pryč. Když se vrátila, byla překvapená, že mě tam najde. Vzala to nejdřív s klidem, že prý se jen bavili, že přeháním, že to nic neznamená. Mlčel jsem. Pak se rozplakala. Řekla, že se poslední měsíce cítí neviditelná. Že jsem jí prý přestal věnovat pozornost. A že si s ním psala už dlouho.
Bylo to zvláštní. Člověk si myslí, že když na něco přijde, bude naštvaný, zuřivý, že udělá scénu. Ale já cítil jen prázdno. Smutek. Možná úlevu.
Odjel jsem hned druhý den ráno. Bez rozloučení. Bez výčitek. Po návratu domů jsme si napsali ještě pár zpráv, ale věděl jsem, že už to nemá smysl. Konec přišel náhle, ale možná přesně včas. Lepší zjistit pravdu na pláži než po letech v manželství.
Dneska už to nebolí. Vlastně jsem rád. Ne kvůli tomu, co udělala, ale kvůli tomu, co mi ukázala. Že když je něco rozbité, nemá cenu to dál lepit.
