Článek
Tak jo, lidi, dneska vám povím historku, u které se budete smát, až vám budou slzy téct. A to doslova, protože já jsem si na jednom pohřbu taky poplakala.
Ale pěkně od začátku, ať v tom není zmatek, i když zmatek je vlastně pointa celé téhle šílené story. Dostala jsem zprávu, že umřel nějaký vzdálený příbuzný. Upřímně, ani nevím, jak se jmenoval, a za živa jsme se viděli asi dvakrát, a to ještě když jsem tahala kačera na kole a on mi nejspíš ukradl lízátko. Ale co už, rodina je rodina, a tak jsem si řekla, že se na ten pohřeb vypravím. Přeci jen, slušnost velí a poslední sbohem se má dát, i když si s nebožtíkem člověk vyměnil maximálně pár vět o počasí před dvaceti lety.
Den D nastal a já, jako na potvoru, chytla ten nejzpožděnější vlak v celé České republice. Už jsem viděla, jak mi pohřeb utíká mezi prsty, a představa, že tam vlítnu na poslední chvíli, mě docela stresovala. Ale co se dalo dělat, osud si se mnou zřejmě chtěl zahrát malou komedii.
Dorazila jsem na hřbitov, když už se všichni shromáždění tvářili dost smutečně a rakev se pomalu sunula k jámě. Už z dálky jsem si všimla, že nikoho kolem hrobu neznám. Ale řekla jsem si, co už, rodina je velká, léta běží a lidi se mění. Třeba bratranec tety z pátého kolene zestárl a ošedivěl, a sestřenice, co měla v pubertě akné, teď vypadá jako hollywoodská hvězda po deseti plastických operacích. Nic zvláštního, prostě rodinné setkání po letech. Tiše jsem se přiblížila k hrobu a s patřičnou dávkou smutku jsem vhodila svou skromnou kytičku na rakev. V tu chvíli spustila hudba. Ó, ta hudba! Tak procítěná, tak dojemná, že mi okamžitě vehnala slzy do očí. A pak už to šlo ráz na ráz. Slzy tekly proudem, já jsem vzlykala, jako by mi umřel nejlepší kamarád z dětství (tedy ten, co mi to lízátko neukradl). Prostě jsem se neudržela.
A v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Všichni na mě začali němě zírat. Ty pohledy! Smutek se v nich mísil s překvapením a… no, možná i s trochou podezření. Ale já jsem byla tak ponořená do svého „hlubokého“ žalu, že jsem si toho nějak zvlášť nevšímala. Po obřadu, když už se pomalu začalo rozcházet, se na mě najednou sesypala skupinka rozhořčených lidí. Připadala jsem si jako srna obklíčená smečkou vlků. A pak to začalo. Obvinění lítala vzduchem jako šípy. Prý jsem ta milenka! Ta osudová žena, kvůli které nebohý (tedy ten cizí nebožtík) předčasně opustil tento svět! Že jeho smrt mám na svědomí já a moje nemravné pletky! Na hřbitově to najednou vypadalo spíš jako hon na čarodějnici v nějakém zapadlém středověkém městečku. Už jsem se bála, že mi začnou házet kameny nebo mě rovnou upálí na hranici z věnců.
V tu nejvypjatější chvíli, kdy už jsem se chystala k útěku přes hřbitovní zeď, se naštěstí ozval pohřební řečník. Ten si mě s mírně zmateným výrazem prohlédl a zeptal se mě, s kým že jsem to vlastně příbuzná. A v tu chvíli, dámy a pánové, přišlo to nečekané rozuzlení celé téhle tragikomické situace. S naprostou hrůzou a zároveň s neskutečnou úlevou jsem si uvědomila, že jsem si spletla den pohřbu. A co hůř, byla jsem na úplně cizím pohřbu! Ten pocit, když vám dojde, že jste na cizím pohřbu a předvádíte tam srdceryvné scény truchlící milenky, je… no, nepopsatelný. Chtěla jsem se propadnout do země hlouběji než ta rakev. Všichni na mě koukali s výrazy, které se pohybovaly někde mezi šokem, pobavením a naprostým nepochopením.
Musím říct, že vysvětlování téhle trapné situace bylo jedno z nejtěžších vystoupení v mém životě. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem si spletla den, že toho nebožtíka vůbec neznám a že moje slzy byly jen projevem silných emocí z té krásné hudby (no, trošku jsem si vymýšlela, ale co už). Naštěstí, po prvotním šoku se většina lidí začala smát. Dokonce i ti, co mě předtím obviňovali z vraždy nebožtíka. Ukázalo se, že i na pohřbu se dá zažít trochu humoru, i když teda nechtěného a na můj účet.
A pointa celé téhle šílené historky? No, minimálně dvě. Za prvé, vždycky si pečlivě kontrolujte datum a čas pohřbu, a za druhé, i když se cítíte povinni jít na pohřeb vzdáleného příbuzného, možná si nejdřív zjistěte, jak vlastně vypadá a jak se jmenuje. Abyste pak neskončili na cizím pohřbu v roli truchlící milenky a málem nezažili lynčování na hřbitově. A co se týče mě? Už nikdy nebudu brečet na cizím pohřbu, i kdyby tam hráli tu nejsmutnější hudbu na světě. Poučila jsem se. A příště si radši dvakrát zkontroluju, na jaký vlak vlastně nasedám. Protože kdo ví, kam mě ten můj smysl pro „rodinnou povinnost“ ještě zavede. Možná skončím na svatbě, kde budu brečet dojetím a všichni si budou myslet, že jsem tajná nevěsta.
Život je prostě plný nečekaných překvapení, a někdy jsou ta překvapení opravdu hodně, hodně vtipná (tedy až s odstupem času). Takže se tomu všemu radši smějte, ať už jste na správném, nebo špatném pohřbu. Smích prodlužuje život, a kdo ví, třeba i ten posmrtný. A já už se teď směju, když si na tu svou hřbitovní eskapádu vzpomenu. A doufám, že se smějete i vy. Protože tohle se prostě musí vyprávět dál, aby se lidi pobavili a poučili.
A já už se těším na další rodinnou sešlost. Jen doufám, že to bude spíš nějaká veselá oslava než další pohřeb. A že tentokrát trefím správnou adresu a správný den. To by bylo totiž k popukání, kdybych se objevila na karu úplně cizí rodiny. To už by asi ani ten nejlepší řečník nerozchodil. Takže, pamatujte, lidi, smích je lék a občas i záchrana před trapasem století. A já jsem živoucí důkaz toho, že i na hřbitově může být veselo. Jen teda nechtěně. Ale co už, hlavně že je sranda. A nebožtík (ten správný, na jehož pohřeb jsem nakonec dorazila o den později) by se tomu určitě taky zasmál. Měl prý smysl pro humor. Takže všechno zlé je pro něco dobré. I když teda ten první pohřeb byl pro mě spíš hodně, hodně trapný. Ale co už, život jde dál a historky se vyprávějí. A tahle je jedna z těch, na které se jen tak nezapomene. Já už se těším, až ji budu vyprávět na nějaké rodinné oslavě. Jen doufám, že tentokrát budu na správném místě a ve správný čas. A že nebudu muset vysvětlovat, že nejsem tajná milenka nikoho z přítomných. To by bylo už trochu moc i na mě.
Takže, smějte se a žijte! A hlavně, choďte na správné pohřby!
