Článek
Seděl jsem v autě a ruce se mi třásly na volantu, i když jsem měl zataženou ruční brzdu. Bylo to ono. Dnes. Měl jsem koupit prsten, který měl zpečetit deset let mého života s Klárou. Klára. Krásná, chytrá, ta nejlepší bytost, jakou jsem kdy potkal. A já jsem byl naprosto mimo. Normálně jsem stoický, klidný chlapík, co zvládá krize v práci, ale tohle? Tohle byla největší akce mého života.
Měl jsem v hlavě detailní plán. Nejdřív drahé zlatnictví v centru, pak kytice, a večer romantická večeře na místě, kde jsme se potkali. Měl jsem nastudováno, jakou velikost prstenu potřebuje. Měl jsem ušetřeno. Chyběla jen realizace.
Vystoupil jsem z auta a zrychleným krokem mířil do té správné ulice. Nervozita mi stáhla žaludek. V hlavě jsem si opakoval tu žádost o ruku. Vezmeš si mě? Vezmeš si mě? Znělo to jako zaseknutá gramofonová deska. Snažil jsem se soustředit, ale viděl jsem jen rozmazané fasády domů.
Zlatnictví U Diamantu a hned vedle něj, staré řeznictví U Tlusťocha. Obě výlohy byly zastíněné markýzami, obě měly těžké, dřevěné dveře. Zastavil jsem se, zhluboka se nadechl a ve snaze co nejrychleji to mít za sebou, jsem zatlačil do nejbližších dveří.
V místnosti bylo šero a chlad. Vzduch voněl jinak, než jsem čekal. Místo jemné vůně kůže a leštěného dřeva se mi do nosu vlezla těžká, masitá vůně uzeného. U pultu stál vousatý, robustní chlapík v bílé zástěře s jasně červenými skvrnami. Za ním visely háky s čímsi, co vypadalo jako obrovské kusy masa.
„Přejete si?“ zahřměl řezník a otřel si ruce do zástěry.
A já, v tom nervovém šoku, jsem absolutně ztratil niť. Mozek mi zablokoval slova diamant, zlato, prsten. Zůstal mi jen ten pocit naléhavosti a potřeby něčeho kulatého.
„Dobrý den. Já… já potřebuji ten nejkrásnější kroužek. Opravdu ten nejlepší, co máte. Něco výjimečného pro mou… pro mou lásku,“ vyhrkl jsem a znělo to spíš jako zfetovaný básník než zamilovaný muž.
Řezník se na mě podíval, pozvedl obočí a pak se rozesmál. Nebyl to zlý smích, spíš takový ten bodrý, řeznický. „Kroužek? Tak to jste tu správně! Pro svou lásku, říkáte? No jasně! Máme novou várku, ještě je teplá. Počkejte, podíváme se.“
Otočil se a zpod pultu vytáhl malý, kulatý předmět. Byla to malá, bílá keramická obruč, spíše tlustá a robusní. Používala se na jelita nebo jitrnice, aby držela tvar. Byla na ní natištěná taková rustikální květina. Vypadala absurdně.
Já jsem ale v té své transu viděl jen ten „kroužek“ a to, že je bílý a kulatý. V mé nervózní hlavě to byla ta nejnovější, minimalistická móda. Keramika místo zlata, to dává smysl! Je to přece ekologické!
„Ten! Ten je perfektní! Je tak… tak netradiční. Je… jaký je materiál?“ zeptal jsem se.
Řezník se podíval na kroužek, pak na mě a zase se rozesmál. „Materiál? No, sádrové to není, to je keramika. A je to hlavně na to, aby to udrželo ty jelita. Kolik jich chcete?“
„Ne, ne, jen jeden. Jeden kousek. Musí to být ta nejlepší kvalita. Cena nerozhoduje,“ řekl jsem a vytáhl peněženku.
Řezník pokrčil rameny. „No, tak za ten kroužek to budou dvě stovky. To je ta nejlepší keramika, co máme. Tady máte, a ať vám to slouží k radosti.“
Vzal jsem ten kroužek. Zaplatil jsem. Dvě stovky! To je ta nejlepší investice, pomyslel jsem si. Ušetřil jsem majlant a mám unikátní prsten! Poděkoval jsem a v euforii z rychlého nákupu jsem vyběhl ven, aniž bych si všiml, že vedle je vchod do obchodu U Diamantu.
Zbytek dne proběhl jako ve snu. Koupil jsem kytici. Zarezervoval jsem stůl. Keramický kroužek jsem schoval do sametové krabičky na náušnice.
Večer, romantická hudba, tlumené světlo. Klára vypadala nádherně. Řekl jsem svůj pečlivě připravený projev. Klekl jsem na koleno. Vytáhl jsem krabičku. „Kláro, jsi moje všechno. Vezmeš si mě?“
Klára byla dojatá, slzy v očích. Otevřela krabičku. Její dojemný výraz se během sekundy změnil na naprostý zmatek, následovaný výbuchem. Smála se. Smála se tak, že se jí lámaly hlasivky, chytala se za břicho a málem spadla ze židle.
„Tomáši… Co to je?“ Vytáhla ten bílý keramický kroužek.
„No… to je prsten, lásko! Je to netradiční, minimalistický design! Je to…“
Klára si ho prohlížela ze všech stran. Pak ukázala na tu malou květinku. „Tomáši, to je kroužek na jelito. To se dává na střeva, aby držela tvar. Vypadá to jako něco, co visí u řezníka v okýnku. Kde jsi to, proboha, koupil?“
V tu chvíli mi to došlo. Ledové probuzení. Uzenářství, bílá zástěra, cena, ten bodrý smích. Ne zlatnictví, ale řeznictví. Chtěl jsem se propadnout do země. Vysvětlil jsem jí to se slzami v očích.
Klára se sice ještě chvíli smála, ale pak vstala, objala mě a řekla: „Vezmu si tě, ty moje zmatená lásko. S kroužkem na jelito, nebo bez něj.“
Druhý den jsme šli do toho pravého zlatnictví. Ale ten jelitový kroužek si Klára schovala. Teď ho máme v kuchyni, s malým nápisem: Naše první kroužky.
A kdykoli nás přepadne návštěva tchyně, stačí, aby se podívala na ten keramický skvost a hned má o čem mluvit. Je to naše rodinné stříbro.
